Odvaha nadevše
Vašek po půlhodině hraní Bannerlordu na letošním Gamescomu tryskal nadšením. Za což mu my ostatní můžeme leda tak věnovat jedovatý pohled koutkem oka, zamumlat si něco pod vousy a uchlácholit se čtením podrobností o tom, co nás čeká, až se brány otevřou i pro smrtelníky.
Tvůrci mimo jiné upřesnili, jak bude fungovat jeden mimořádně důležitý prvek: morálka. Protože planoucí odhodlání občas chrání lépe než kroužková košile. A stejně tak banda byť špičkově vybavených, ošlehaných žoldnéřů, kterým se do boje zkrátka a dobře nechce, ve vašich plánech napáchá víc škody než užitku.
Tyto faktory se promítnou do bitvy okamžitě. Zdeptané jednotce bude od prvních chvil stačit příslovečná poslední kapka, aby šlo všechno do kopru, a bude tudíž zapotřebí nejvyšší velitelské opatrnosti, zatímco zlomit skvadru borců namotivovaných jak puberťáci před diskotékou nebude žádný med ani pro nepřátelskou přesilu.
Ještě zajímavější ale je dynamický vývoj morálky přímo v žáru boje. Zranění nebo smrt spolubojovníka se samozřejmě podepíše na psychice, ale záležet bude i na dovednostech velitele či na situaci – ve štítové hradbě se například s nějakým tím škrábancem počítá a nikdo z něj tudíž lomit rukama nebude. Bolest uštědřená protistraně pochopitelně náladu naopak zlepší, jak to tak bývá.
Nejdůležitější je rovnováha. Když bude mít jedna armáda vyloženě navrch, samozřejmě se z toho nesesype, ale ve víceméně vyrovnaných bitvách se bude morálka postupem času spíše snižovat oběma stranám. Jinak řečeno, masakrujte se dost dlouho a nakonec vám z toho přeskočí. A přesně v takových chvílích bude víc než kdy jindy záležet na schopnostech velitele a ten, kdo nedokáže zabránit panice, prohraje.
Tvůrci přirovnávají svůj systém k bitvě u Towtonu (29. březen 1461), nejkrvavější řeži války růží (1455–1487). Eduard IV. bojující za Yorky vedl vojsko osobně, zatímco Jindřich IV. za Lancastery zůstal... v Yorku. Aby se to nepletlo. Yorkové, ač v početní nevýhodě, se společně se svým vojevůdcem bili plní odhodlání, vytrvali do příchodu posil a nakonec zlomili ducha Lancasterů. Ti se poté dali na bezhlavý úprk, napadali do řek, když se pod nimi lámaly mosty, zahazovali zbroj i zbraně, aby se jim líp utíkalo, a nakonec jich při „ústupu“ padlo víc než v samotném boji.
zdroj: Archiv
Královské strasti
Mocenský útvar bývá spojován se svým vladařem, ale to neznamená, že by mocipána, co sedí na trůně a coby odznak třímá ozdobnou tyčku, okamžitě všichni vždycky poslechli na slovo. Vnitřní rozepře byly běžnou věcí, šlechta měla kolikrát reálně větší moc než pan král a vydávat edikty proti vůli zámožného hraběte mohlo klidně skončit otravou železem. Tedy dýkou v břiše.
Už Vašek si ve svých dojmech pochvaloval, že vůdci nedřepí v trůnních sálech, opájejíce se vlastní výjimečností, ale konají. Snaží se rozšířit svůj vliv, upevnit pozici, expandovat a podobně, což pomáhá dojmu živého, dynamického světa. Vývojáři vysvětlili, jak budou podobné tahanice fungovat na politické úrovni.
Jádro leží v debatě klanů, tedy dílčích frakcí pod jedním v rámci možností svrchovaným vladařem. Na přetřes může přijít kde co – rozhodnutí o anexi, vyhoštění klanu, zákony a vyhlášky, vyhlášení války a uzavření míru a podobně.
Vůdce každého klanu pak rozhoduje za sebe, přičemž by měl brát v potaz, jaký výsledek nejvíc prospěje jeho poddaným, zhodnocení své vlastní mocenské situace a rozhodnutí, zda si může dovolit oponovat.
Následuje odhad, zda má návrh šanci na úspěch – nikdo nezvedne ruku pro předem prohranou válku. A důležitý je také vztah hlasujícího s předkladatelem, beneficientem či nejvýraznějším podporovatelem návrhu. A stejně tak vztah s opozicí. Jinak řečeno, vlivný šlechtic s bandou pochlebovačů v zádech bude mít prosazování své vůle daleko snadnější a málokdo si dovolí vzdorovat. O důvod víc se jím stát, ne?
A jelikož se pořád pohybujeme ve feudálním království a ne občanském fóru, odhlasovaný návrh přistane na královském stole a poslední slovo má monarcha. Ten se může na vůli šlechty klidně vykašlat, ale musí na to mít dost politické měny – vlivu. A čím silnější je podpora návrhu, který král vetuje, tím dražší to pro něj bude.
Silný panovník si tedy do jisté míry bude moci dělat, co chce (ale také ne pořád, úplně imunní vůči hněvu poddaných není nikdo), zatímco slaboch bude skákat, jak vazalové pískají, aby se vůbec udržel na trůně. Takže zhruba tak stejně jako v opravdových dějinách. Už se nemůžu dočkat, až si vzbouření baroni budou vymáhat další a další práva. Jan Bezzemek by mohl vyprávět.
zdroj: Archiv
Mount & Blade II: Bannerlord se ze všech dojmů, blogů a zpráv jeví jako komplexní a propracovaná záležitost plná vzájemných vlivů a dynamického vývoje. Ideálně by všechno mělo fungovat jako rybník – u jednoho břehu hodíte žabku a vlny mohou klidně ovlivnit něco na druhé straně světa. Není se tedy zas až tak čemu divit, že vývoj trvá tak dlouho.
Předběžný přístup by se měl otevřít v březnu příštího roku, datum vydání hotové verze oznámeno nebylo, ale při standardním půlročním až ročním cyklu early accessů by se to, doufejme, mohlo podařit někdy na příští Vánoce. Mezitím se alespoň stále můžete zkusit přihlásit do multiplayerové bety a doufat, že na vás padne los při příští vlně pozvánek.
