Adam Homola

In the Valley of Gods, Yoshi’s Crafted World, neznámá indie hra

zdroj: tisková zpráva

Vedle jak ta jedle. In the Valley of Gods nejenže letos nevyšlo, ono dost možná nikdy nevyjde, protože jeho tvůrci se věnují jiným projektům v rámci nového vlastníka, Valve. Přitom to vypadalo tak dobře, tak lákavě! Firewatch řadím k nejlepším adventurám z posledních let a na další hru od jejích tvůrců jsem se opravdu těšil. Tak snad někdy…

Yoshi’s Crafted World byla, dejme tomu, poloviční trefa. Hra mi sice ve finále neučarovala tolik jako Patrikovi a rozhodně jsem z ní nebyl nadšený, ale bavil jsem se, chvíli, jen abych nakonec zeleného dinosaura odložil s tím, že mi přišel až příliš zaměřený na mladší publikum. Což není nic proti Patrikovi a jeho vkusu ani nic proti hře jako takové. Možná se mi Yoshi jen netrefil do aktuální nálady a možná se k němu ještě někdy vrátím.

Neznámá indie hra byla moje loňská berlička aneb Into the Breach a Dead Cells byly neskutečné pecky a já o nich před vydáním skoro nic nevěděl. Proto jsem se těšil na další velkou (malou) neznámou a ta letos sice přišla, jen ne s takovou razancí jako dvě výše zmíněné pecky.

Letošní malou hrou, co mi učarovala a já u ní strávil hromadu hodin, je Cadence of Hyrule. Tedy pardon, celým jménem Cadence of Hyrule: Crypt of the NecroDancer Featuring The Legend of Zelda. Je pravda že kdybych tehdy hrál Crypt of the NecroDancer, nebyla by pro mě Cadence of Hyrule takovým zjevením, ale já ho nehrál. Proto zjevení, proto trefa do černého.

Vašek Pecháček

Heaven’s Vault, Star Wars Jedi: Fallen Order, Mount & Blade II: Bannerlord

zdroj: tisková zpráva

Já jsem se svými tipy v žádném případě nemířil vedle. Heaven’s Vault je sen, kouzelná výprava po zvláštních vesmírných řekách vedoucích do daleké minulosti. Nádherná hra, u které jsem sice musel šťouralsky vypíchnout nějaké chyby, ale už teď můžu říct, že na ni nejspíš nikdy nezapomenu.

Jedi: Fallen Order hraju právě teď a je to ohromná zábava, i když poněkud jiná, než jsem si původně představoval. Čekal jsem krátký, striktně lineární příběh plný filmečků, dostal jsem rozmáchlé dobrodružství na obřích mapách, kde vyprávění nehraje zas tak velkou roli. Ale objevování planet je úžasné a stejně tak mi sedí soubojový systém.

No a nakonec ten nešťastný Mount & Blade. Očekával jsem ho už v roce 2018, očekával jsem ho letos, snad se nakonec dočkám příští rok. Aspoň jsem si ale letos na Gamescomu vyzkoušel betu kampaně pro jednoho hráče a… Inu, kdyby mi zezadu na krk nedýchali vývojáři, připadal bych si jako opravdový středověký kapitán. Bannerlord bude za to čekání stát.

Aleš Smutný

Ace Combat 7: Skies Unknown, Imperator: Rome, Fire Emblem: Three Houses

zdroj: tisková zpráva

Dvě ze tří? To je dobrý poměr. Ace Combat 7 mi přinesl přesně to, co jsem chtěl, povedenou leteckou arkádu bez hloupých gimmicků, které pokazily třeba Assault Horizon. V příběhu se sice pár prvních misí bylo obtížnější zorientovat, ale pak už šlo o povedenou pulpovou globálně politickou zábavu. Kamarádi ve zbrani umírající v hejnu dronů, šílené vynálezy i souboje stíhacích es, které by se spíš vyjímaly v první světové válce. Super! Jen tedy u těch VR misí jsem se skoro pozvracel...

Imperator: Rome. Tady ta spokojenost není tak velká. Není to úplný průšvih, ale ke standardu Paradoxu posledních let má tahle antická strategie daleko. Jako by byla rozkročená mezi dvěma styly a ani jeden nezvládala pořádně. Správní složka není tak dobrá jako v Europa Universalis, příběhová stránka, tedy důraz na osobnosti, se ani zdaleka neblíží Crusader Kings a bojová složka je sice lepší než u ostatních her tohoto tvůrce, ale pořád mluvíme o bitvách, které jsou tím nejslabším na grand strategiích Paradoxu.

Fire Emblem: Three Houses naopak splnil to, co jsem čekal, a ještě přidal něco navíc. Skvělé skloubení sRPG a širšího „simulátoru“ studenta doplnil povedený příběh a především trojitý děj, který se ještě v některých liniích větví dál. Hra, u které hodiny utíkají jako minuty.

Takže jsem vlastně spokojený s tím, jak mi ten rok 2019 z hlediska očekávaných titulů vyšel. Také jsem se mohl těšit třeba na Anthem, že. Uznávám, že to z mé strany byly takové sázky na jistotu, ale nevešel se mi tam kupříkladu Devil May Cry 5, který dopadl skvěle, či Sekiro (taktéž), takže… Spokojenost!

Patrik Hajda

The Sinking City, Yoshi’s Crafted World, Dirt Rally 2.0

zdroj: tisková zpráva

Asi si za to můžu sám, ale já se na The Sinking City natěšil asi až příliš. Lákala mě absence rozhraní, chtěl jsem být tím, kdo na vše přijde a nepřenechá úkoly otazníčkům na mapě. Nakonec to zas tak úchvatné, jak to znělo mým uším, nebylo. Detektivní práce byla předvídatelně výborná, ale akční složka byla zkrátka nadbytečná a zážitek mi docela kazila. Škoda. Příště od Frogwares radši dalšího Sherlocka.

Ještě před třemi lety mě nějaký Mario vůbec nezajímal. Nintendo se mi úspěšně vyhýbalo, ale Switchi už jsem podlehl. A ze všech nintendovských barevných postaviček mi nejvíc učaroval Yoshi. Takže, když se začaly objevovat informace o jeho vlastní hře, hrozně jsem ji chtěl. A na rozdíl od Adama jsem nebyl zklamaný. Ano, byla taková dětštější, ale taky krásně proměnlivá, měla zajímavé hádanky a hlavně vypadala úchvatně. Nelituji tedy, že jsem se do ní po hlavě vrhnul a doufám, že se k ní někdy vrátím.

Těšil jsem se na GRIDy... a jak to dopadlo. Nakonec jsem se těšil i na Need for Speed a tam šlo naštěstí o příjemné překvapení. Ale k rally mě to přeci jen táhne nejvíc a zatímco jízdní model WRC mi dlouhodobě nesedí, první Dirt Rally bylo bleskem z čistého nebe. A dvojka je hezčí a propracovanější. Její ježdění mě bavilo natolik, že mi ani nevadil chudší obsah. Bavil jsem se naplno tím, co v základní hře bylo, a nepotřeboval nic jiného. Šlo o první hru, u které jsem dokázal zapomenout na Richarda Burnse. A to už něco znamená.

Jirka Svák

Sekiro: Shadows Die Twice, Beyond Skyrim: Morrowind, Ghost of Tsushima

zdroj: tisková zpráva

Tak u Sekira mi to pěkně vyšlo, že? Parádní souls-like řežba, které Honza Slavík nadělil v recenzi desítku. Doteď lituju, že jsem hře nevěnoval víc času, abych si akční souboje a samurajskou atmosféru více užil. Ale dočkal jsem se, a to je nejdůležitější. A mám se k čemu vracet.

Druhá dávka Japonska bohužel nedorazila. Přiznám se, mé očekávání, že titul vyjde ještě v roce 2019, bylo u Ghost of Tsushima velké, přece jen studio Sucker Punch hru oznámilo už na podzim roku 2017. Více jsme se namlsali na E3 2018, ani tam ale k odkrytí data vydání bohužel nedošlo. Naději na rok 2019 obnovily zprávy z letošního jara, kdy se u jednoho obchodníka objevilo datum 30. srpna 2019, ale nakonec šlo o nepravdivou zprávu.

Jasno tak máme až nyní, na samém konci roku 2019. V prosincovém State of Play byl oznámen termín léto 2020. To je sice dost široký pojem, nicméně Ghost of Tsushima se chystá ještě na konzoli PlayStation 4, což vzhledem k vydání PlayStationu 5 v listopadu 2020 znamená, že do podzimu hra musí vyjít. Doufejme. Byla by to pěkná tečka za jednou generací konzolí.

Jak jsem měl u předcházejícího titulu velká očekávání, u Beyond Skyrim: Morrowind to bylo spíš zbožné přání. V lednu 2019 vyšel pěkný announcement trailer, z vývojářských deníčků ve zbytku roku ale bylo jasné, že projekt postavený na dobrovolné aktivitě fanoušků má datum dokončení někde daleko v budoucnosti.

Na rozdíl od jiných megalomanských modifikací Skyrimu ale věřím, že autoři své dílo dokončí. Své schopnosti předvedli v již vydané modifikaci Beyond Skyrim: Bruma, kde restaurovali stejnojmennou provincii z Oblivionu. Kvalitou jde přitom o datadisk podobný oficiálním DLC of Bethesdy. Rád si tak na Beyond Skyrim: Morrowind počkám. Jde o svět Morrowindu, ten si rád osvěžím v novém kabátku, i kdyby byl na trhu už šestý díl Elder Scrolls.

Šárka Tmějová

In the Valley of Gods, Death Stranding, The Outer Worlds

zdroj: tisková zpráva

Od In the Valley of Gods jsem vlastně nečekala příliš, těšila jsem se na příjemnou poklidnou adventuru v prostředí prosluněného Egypta prodchnutého starověkou mytologií. Rozhodně jsem ale nepředpokládala, že během letoška nevyjde, ba že dost možná nevyjde nikdy. Na to konto se na Twitteru rozohnil i jeden z vývojářů a i z pouhého popisu důkladné egyptologické rešerše, při které se prohrabával stohy knih, kartuší a plánů hrobek, mě to dost mrzí. Poučení pro příště: nesázet na plány studií, která se nechala koupit Valve.

Hned vedle tu ale máme absolutní zásah. Death Stranding je pro mě osobně patrně nejzásadnější hrou roku, možná i několika předchozích (a následujících?). Odvaha udělat hru jinak se Kodžimovi vyplatila a mně se zase vyplatila důvěra v mystérium, které ji dlouho obestíralo. Zprvu otravná, ale nakonec neskutečně návyková hratelnost, srozumitelné, ale hluboké poselství, fenomenální zvuk a soundtrack i herecké výkony. Na Samovu pouť Amerikou budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Na The Outer Worlds na druhou stranu patrně relativně brzo zapomenu. Ne že bych si je neužila, kvalitních RPG vychází jako šafránu a výprava do sluneční soustavy Halcyon mě ve skutečnosti dost bavila, avšak prvotřídní RPG zážitek mi letos zajistilo Disco Elysium a perličku od Obsidianu svými kvalitami dost zastínilo. Je to příjemná sci-fi jednohubka, ale zpětně bych ji do seznamu „co si z roku 2019 rozhodně MUSÍŠ ZAHRÁT“ artikulovaného kamarádům někde v hospodě nejspíš nezařadila.