Do čištění Augiášova chléva se pustil minulý týden britský televizní scénárista a komik Robert Florence ve svém sloupku Lost Humanity, který psal v posledním půlroce pro Eurogamer.net. Nevedla ho k tomu přitom žádná očividná aféra, ve které by někdo vyhrožoval recenzentovi za nízké hodnocení nebo uplácel šéfredaktora kvůli bodům v recenzi navíc. Florence se ve svém článku (editovaná verze a původní verze) pozastavuje nad mnohem nenápadnějším, ale o to nebezpečnějším ovlivňováním herních novinářů skrze inzerci, přátelské vztahy s PR pracovníky herních firem, výlety spojené s ukazováním chystaných her a nejrůznější soukromé dárečky a benefity.
Spouštěcím mechanismem byla ve Florencově případě částečně fotka Geoffa Keighleyho, ze které si v té době dělala legraci polovina "herního" Twitteru. Pokud jste snad někdy Geoffovi záviděli jeho závratnou kariéru a úspěchy, podívejte se na ní také. Z výrazu jeho tváře obklopené křupkami a lahvemi s limonádou vyčtete tolik emocí, že vás nějaká závist rychle přejde.
Keighley byl ale spíše jen exemplárním příkladem Florenceho článku a do značné míry se stal tváří celé aféry neprávem. Florence si totiž vzal na paškál především aktuální ročník Games Media Awards, tedy ocenění, které již několik let v Londýně pořádá vydavatel ekonomického magazínu MCV, firma Intent Media. Jeho záměrem je oceňovat nejlepší herní novináře, časopisy a weby za práci v uplynulém roce. Problém je podle Florenceho v tom, že vítěze vybírá porota, ve které vedle dalších herních publicistů sedí i PR a manažeři herních firem, a že celá akce je tak neskrývaně přátelská a příjemná, přestože de facto spojuje dva světy, které by měly být na opačných stranách barikády. Stručně a slušně řečeno.
Celý Florenceho článek by dost možná skončil v propadlišti dějin bez významnějšího povšimnutí, kdyby se v něm neobjevilo jméno Lauren Wainwrightové, redaktorky MCV a bývalé spolupracovnice IGN, The Sun nebo GameSpot UK. Ta se totiž na svém Twitteru pozastavila nad tím, že některým lidem (mezi kterými byl mimo jiné i editor Rock Paper Shotgun John Walker) vadí, že se novináři přítomní na Games Media Awards účastní soutěže o PlayStation 3, ve které šlo o to napsat tweet obsahující hashtag s názvem hry Defiance. Florence zároveň upozornil, že Wainwrightová před několika dny napsala pozitivní tweet o novém Tomb Raiderovi, což v souvislosti s jejím názorem na soutěž o PS3 budí pochybnosti o tom, zda se skutečně na nová dobrodružství Lary Croft těší, nebo zda za propagaci nedostala nějaké všimné.
Právě zde narazila kosa na kámen - Wainwrightová zkontaktovala, za podpory Intent Media, Eurogamer s důraznou žádostí o stažení daného odstavce, jejíž součástí bylo i naznačení toho, že pokud ke stažení nedojde, podnikne právní kroky. A protože ve Velké Británii jsou zákony chránící před mediální pomluvou mnohem přísnější, než ve většině zemích světa (svůj podíl na tom má nepochybně drsný britský bulvár), šéf EG.net Tom Bramwell se rozhodl danou část článku smazat (viz vysvětlující článek). Na to pak reagoval Florence prohlášením, ve kterém sice krok Eurogameru chápe a schvaluje, ale přesto už nebude dále své sloupky pro tento web psát.
Tolik tedy shrnutí základního problému. Řada herních novinářů nyní na svých blozích nebo stránkách (za všechny jmenujme tento a tento článek Johna Walkera nebo výborný text dopisovatele Forbes.com Erika Kaina) řeší celou kauzu odshora až dolů. Později se například přišlo na to, že Wainwrightová na svém profilu na webu Journalisted uváděla mezi svými bývalými zaměstnavateli firmu Square Enix, tedy vydavatele Tomb Raidera. Každopádně, vše se už nyní točí hlavně kolem hodnocení bezprecedentního kroku Wainwrightové směrem k Eurogameru, a v záplavě článků se pomalu začíná ztrácet původní sdělení článku Roba Florenceho. Pojďme se tedy k němu, alespoň z pohledu našeho malého českého písečku, zase vrátit.
Jak to tedy je? Jsou herní novináři skutečně jen zkorumpovanou a tupou sebrankou bez špetky sebeúcty a reflexe? Asi vás nepřekvapí, když zrovna já budu tvrdit, že ne. Nebo minimálně ne ve své většině. Problém je v tom, že v podobných debatách se čtenáři nebo ostatními novináři se při obhajobě této pozice dostanete dříve nebo později k tomu, že musíte dokazovat nevinu oné většiny, namísto toho, aby kritici dokazovali vinu. A dokazovat slovy a argumenty to, že nejste zkorumpovaný blbec, je hodně nevděčný úkol. Ostatně, podívejte se někdy do diskusí pod recenzemi, kde si řada čtenářů dokáže korupční konspiraci vyvodit z jakéhokoliv hodnocení - dali jste málo, to vám nepřišel úplatek? / dali jste moc, kolik vám za to zaplatili?
Tím hlavním argumentem pro obhajobu herních novinářů je už ale samotná existence debaty o úrovni herních médií, která neprobíhá z daleka jen v souvislosti s Florenceovým článkem. Určitá forma samoregulace a sebereflexe je nutná při psaní o čemkoliv, a přestože to občas vede k nepříjemným závěrům, nejhorším projevem všech zúčastněných by bylo takovou debatu ignorovat a bagatelizovat. Ostatně, právě shovívavá reakce Wainwrightové byla pro Florenceho impulzem k tomu, že jako příklad špatného přístupu k věci jmenoval právě tuto novinářku. A Wainwrightová přitom není samozřejmě sama.
Sám jsem nemohl vyjít z údivu třeba na letošní E3, tedy oborové výstavě věnované přísně odborné veřejnosti a hlavně novinářům. Scény s desítkami natěšených žurnalistů peroucích se pod pódiem Halo 4 o propagační trička jsou v určitém pohledu možná ještě smutnější, než tweety z GMA. Přesto si nemyslím, že by právě tito lidé byli nějakým významným vzorkem, ze kterého by se dalo vyvodit jednoznačné odsouzení herních novinářů jako celku.
Ale zpět k Florencovu článku. Ten se v prvé řadě pozastavuje nad tím, že britští herní novináři a herní PR jsou v podstatě partou kamarádů, která si vyjde vzájemně vstříc a neřeší v podstatě žádné konflikty, přestože už z principu existuje mezi oběma skupinami obrovská spousta možných třecích ploch. Neznám přesně situaci v UK, ale z logiky věci vyplývá, že u nás bude situace ještě mnohem dramatičtější.
Herních novinářů, pro které je psaní nebo řízení herního média hlavním zdrojem obživy, je v ČR necelých patnáct, PRů herních firem pak ještě méně. V drtivé většině jde navíc o lidi, kteří jsou ve svých pozicích dlouho a mnoho let se vzájemně potkávají při různých příležitostech a jednáních. To, že v takovém případě vzniknou vedle čistě profesních vztahů i přátelství, je v podstatě nevyhnutelné.
Samozřejmě souhlasím s Florencem v tom, že v ideálním prostředí by se tak stávat nemělo a profesní odstup by měl být zachován stůj co stůj. Praxe je ale věc jiná, a když se zkrátka s některými lidmi vidíte nebo telefonujete skoro každý týden, není možné se ubránit tomu, že vám jeden člověk bude víc sympatický, než jiný a budete s ním trávit více času. Mezi novináři a pracovníky herních firem, tedy alespoň v mém okolí, nevznikají přátelství na život a na smrt - jde prostě jen o normální mezilidské vztahy, které zákonitě vyplynou z toho, že jde o lidi podobného věku a s podobnými zájmy a koníčky.
Druhá věc je ale samozřejmě to, jak z pozice novináře kamarádský vztah s PR manažerem vyhodnotíte. PR lidé z herních firem, ať už s nimi kamarádíte jakkoliv, nemají na výslednou podobu her žádný vliv. Málokdy berou hodnocení osobně, vždyť také nehodnotíte jejich práci. A navíc musí mít vždycky na paměti jednu výhodu, která je na straně novináře - pokud PR překročí svými kroky míru tlaku, kterou daný novinář považuje ještě za únosnou a profesionální, může celou věc zveřejnit. V minulosti se to stalo mnohokrát a vždy platilo, že novinář byl v takovém případě za hrdinu, zatímco v herní firmě padaly hlavy, ať už byla podstata problému jakákoli.
Každý má samozřejmě mantinely nastavené někde jinde. I proto si nemyslím, že aktuální snaha herních webů vytvářet etické kodexy (viz dokumenty Polygonu nebo VG247) může něčemu zásadně pomoct. Někdo se cítí ovlivněn tím, že vypije na tiskovce kafe, jiný si vezme klidně chlebíček, a i pak si dokáže zachovat odstup. Stanovení základních pravidel ničemu neuškodí, ale jak napsal správně na svém Twitteru kolega Aleš Smutný: „Pokud někdo nedokáže ručit za své svědomí a potřebuje limit, nepomůže mu ani befel.“
Vztah čtenář-novinář musí být vždycky založen hlavně na důvěře. Novinář si nemá myslet, že jeho čtenáři jsou pitomci, kteří bezmyšlenkovitě zkonzumují cokoliv se jim hodí na talíř. Čtenáři by si naopak měli vybírat média, kterým věří a nemají u nich důvod konspiračně spekulovat o tom, co leží za tím, či oním. Možná vám to přijde zvláštní, ale většina pro vás nepochopitelných názorů v recenzích má to nejjednodušší možné vysvětlení - člověk, který za nimi stojí, si je skutečně myslí.
V souvislosti s etickými kodexy, a v českém prostředí třeba s akcí MoH Warfighter Offline, se začalo mluvit i o nejrůznějších výletech a akcích, kam herní firmy novináře čas od času zvou. Ve většině případů, i když ne ve všech, platí náklady na dopravu, ubytování a jídlo herní společnost, která na určeném místě ukáže novinářům rozpracovaný build své hry, umožní udělat rozhovory s tvůrci a za to očekává článek. A občas je připravena nějaká ta volná zábava, která s hrou jako takovu nesouvisí.
Kodexy Polygonu a VG247 proklamují, že jejich redaktoři budou na tyto akce jezdit za peníze vydavatele a nenechají si jej platit od herních firem. Proti tomu může těžko někdo něco namítat, ale přesto to podle mého názoru neřeší vůbec nic. Hlavní problém s preview eventy je v podstatě už v jejich samotné existenci - pomáhají totiž tomu, aby témata článků v herních médiích určovaly PR oddělení, a ne samotní novináři.
Řešením by samozřejmě bylo na podobné akce nejezdit, ale to v podstatě není možné. Novinář tím sám sebe odsuzuje do role přepisovatele cizích článků, který nedokáže zprostředkovat čtenářům informace a názory, jaké se od něj očekávají. A jestli si někdo myslí, že několikahodinová cesta letadlem, přejezd taxíkem do hotelu a dva sendviče během jednoho hektického dne nějak pozitivně ovlivní váš názor na rozpracovanou hru, mýlí se. Tedy, alespoň v mém případě to vždy fungovalo spíše obráceně. Opět se tak vracíme k osobní zodpovědnosti a důvěře. Mimochodem, neměl bych zapírat, že jsem byl i účastníkem několika málo skutečně dechberoucích výletů. Měly přitom společnou jednu věc - týkaly se bez výjimky špatných her.
Za mnohem větší problém, než jsou předváděčky rozpracovaných her, považuji takzvané „review session“. U nich už nejde o jen tak nějaký článek nebo novinku, ale o recenzi. Ani tady si nemyslím, že by hlavní zádrhel spočíval v tom, že kvůli hraní musíte letět do cizího města na náklady výrobce hry, ale to, že jste v jedné místnosti s ostatními novináři, a že za vámi neustále pendlují vývojáři a PR manažeři, kteří sledují jak hrajete a občas vám třeba poradí. Tady jde o skutečně nepříjemné ovlivňování, a přestože jsem byl v životě jen na jedné podobné akci (týkala se mimochodem DOOM 3), stoprocentně vím, že bych se k něčemu podobnému nenechal už nikdy ukecat. Netuším jak často na review eventy jezdí zahraniční novináři, ale považuji je opravdu za neobhajitelné zlo, ať už si novinář platí cestu a hotel sám, nebo ne.
O problémech ze zákulisí herních médií by se dalo psát a mluvit ještě dlouho a žádný komentář, etický kodex nebo esej nám nikdy nedá definitivní rozhřešení. Herní média jsou na tom ve své podstatě podobně, jako jiné zájmové nebo oborové tituly. V zásadě by neměl být rozdíl v psaní o hardwaru, autech, filmech nebo třeba mikrovlnných troubách. Ve všech těchto případech potřebujete k činnosti média nutně spolupráci firem, které v dané oblasti působí a zároveň jste na nich více či méně inzertně závislí. Filmoví novináři musí chodit na projekce, automobiloví novináři jezdí na předváděčky nových vozů, hardwaráři dostávají na testy nové grafické karty nebo procesory. Herní novináři dostávají hry na recenze a jezdí na novinářské předváděčky. A všem občas za nehty zůstane nějaké tričko.
