Příběh Call of Duty: Modern Warfare je skvělý přesně proto, že je nepřehledný

30. 10. 2019 18:30 - Téma
autor: Václav Pecháček

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One, PS4 Pro, Xbox One X

Jedna z nejoblíbenějších sérií rodiny Call of Duty, Modern Warfare, je zpátky s rebootem, který víc než kterýkoliv jiný díl před ním dostává tomu, co si představíte pod termínem „moderní válka“. Příběhová kampaň je tak odvážná, až mi přijde téměř (šok!) nemainstreamová. A podle mého názoru, který zdaleka není univerzálně sdílený napříč herním světem, je výborná. V dnešním článku, pochopitelně plném SPOILERŮ, vám nastíním, proč.

Celá galerie

Price of freedom

Kampaň nového Modern Warfare vůbec není přímočará. Tedy, co do level designu je to samozřejmě lineární koridor, ale všechno ostatní je nebývale zauzlované klubíčko konfliktních loajalit a nejasných nepřátelství. Zkrátka je obtížnější než kdy jindy úplně přesně určit, kdo je tady dobrý a zlý a po čem vlastně kdo doopravdy pase.

Vemte si třeba nejpamětihodnější postavu celé hry (potažmo série), britského kapitána Price. Měl by to být klaďas všech klaďasů, mentor, který vás bude vést nejen vojensky, ale i morálně. A právě tenhle vzor všech ctností během prvních pěti minut, co ho poznáte, shodí nevinného civilistu ověšeného teroristickou vestou vstříc smrti a ani u toho nemrkne. Později se na napadeném americkém velvyslanectví vůbec nesnaží pomoct zaměstnancům a jde si tvrdohlavě za jediným cílem, polapením teroristického vůdce Vlka… ať to stojí, co to stojí, včetně lidských životů.

Jistě že z toho Price nakonec vychází jako (maličko znepokojivý) klaďas. Modern Warfare není tak odvážné, aby vás nechalo hrát za ty zlé. Ale občas jim vlastně nepřímo pomáháte, jako když agent CIA Alex spolupracuje s urzikskými rebely (Urzikstán je, zjednodušeně řečeno, místní fiktivní verzí Sýrie), kteří pod vedením sympatické Farah bojují proti ruské okupaci, zatímco jeden z jejích podřízených plánuje regulérní teroristický útok za použití chemických zbraní.

Všichni proti všem

Hra se zpočátku tváří, že jsou karty rozdané celkem jasně. Na té hodné straně je právě Farah a její osvobozenecké hnutí. Však taky rebelům pomáhají americké i britské speciální jednotky. No a zlí jsou Rusové, kteří páchají válečné zločiny na civilním obyvatelstvu, a teroristická organizace Al-Qatala, která po světě šíří hrůzu a strach.

Problém je v tom, že Al-Qatala také, stejně jako Farah, válčí proti Rusům, takže teroristé střílejí okupanty, okupanti střílejí rebely, rebelové střílejí teroristy… No, všichni se prostě střílí navzájem. A všichni jsou ochotní použít nelidské prostředky, včetně zbraní hromadného ničení, aby dosáhli svých cílů.

Po chvíli tak začnete přemýšlet, proč vlastně bojujete, a občas je zatraceně těžké najít odpověď. Čistě teoreticky je ústřední misí našich hrdinů nalezení ukradeného jedovatého plynu, jenže zrovna Alex na to maličko zapomněl a zničehonic se jeho hlavním cílem stává osvobození Urzikstánu. Naopak britský seržant Garrick se podle všeho chce především pomstít za strašlivý teroristický útok v srdci Londýna, kterému nebyl schopný zabránit.

Výsledkem je to, že takového generála Barkova se chvíli snažíte zachránit, chvíli zabít. Jednou vyrobíte strašný průšvih, když omylem postřílíte ruské Specnaz, podruhé otevřeně útočíte na ruský armádní konvoj pomocí těžkých zbraní. V jinak nastaveném příběhu by to bylo vypravěčské faux pas, tady to dává zvrácený smysl.

Hra tím pádem postrádá jednu jasnou, přímočarou narativní linku, jaká podpírala původní Modern Warfare: Někdo ukradl atomovku, musíme ho najít! Ouha, atomovka nám zabila hlavního hrdinu. Stojí za tím týpek z minulosti kapitána Price. No vida, máme dvojitý a velice osobní důvod se pomstít.

Reboot takhle jasné emoce vzbudit nedokáže ani skrz primárního antagonistu, ruského generála Barkova, ani skrz lídra Al-Qataly Vlka. Příběh se zkrátka netočí kolem nich. Zběsile rotuje kolem nesmírně chaotické situace, v níž nevíte, komu můžete věřit a v níž neexistuje žádný happyend, protože i když jednoho nebo druhého záporáka odděláte, na celkové situaci v regionu (potažmo na světě) se vlastně vůbec nic nezmění.

Zde není hrdinů

Tahle nejistota a neukotvenost hráče nutí přemýšlet, zvlášť ve chvílích, kdy vás hra vrhne do hlubokého morálního bahna a sebere vám záchranný kruh. Ignorovat civilisty, kteří by nejspíš umřeli s vaší pomocí i bez ní, je jedna věc. Ale mučit neozbrojeného muže, vyhrožovat mu, týrat ho a nakonec ho chladnokrevně popravit… Člověk už si musí být hodně jistý, že to všechno dělá pro správnou věc. A já tu správnou věc většinu času tak nějak nebyl schopný nahmatat.

Přijde mi fascinující, jak se tahle zvláštní ambivalence promítá i v herních mechanikách kampaně. Mapy jsou totiž téměř bez výjimky plné civilistů nebo lidí, u nichž nevíte, zda vám jsou nebezpeční, nebo nikoliv. A stejně jako netušíte, jestli byste s Farah vůbec měli spolupracovat a zabíjet u toho obyčejné ruské vojáky, si ani nejste jistí, zda máte zastřelit ženu, která se právě vrhla ke stolu, kde leží nějaký předmět. Možná mobil, možná detonátor.

Jistě, o jednom můžete dumat desítky minut a stejně na nic nepřijít, zatímco to druhé musíte rozhodnout v tom nejkratším zlomku vteřiny, ale tvůrčí záměr je podle mého názoru v obou případech stejný: znejistět vás. Vystavět spravedlivou kruciátu na hliněných, rozklepaných nohou, aby se ocelové přesvědčení brzo stalo nervózním tikem. Boj za dobro a správnou věc? Ale prosím vás. Přestaňte snít a raději doufejte, že ve správnou chvíli budete schopní zvolit menší zlo.

Celá galerie

Zazvonil zvonec, a válce nebyl konec

Uznávám, že tempo kampaně tím vším, co jsem popsal, trpí, trpí absencí jasného cíle, za nímž byste se mohli tvrdohlavě hnát. Vím i to, že zakončení nepůsobí uspokojivě, jenže tenhle roztříštěný, divně reálný příběh vůbec žádné uspokojivé rozuzlení mít ani nemohl. Modern Warfare se sice pokouší o jakési hollywoodské finále, ale taky jde o jeden z mála momentů, kdy pro mě jinak výborná atmosféra přestala fungovat.

Netvrdím, že Infinity Ward vytvořili nové Spec Ops: The Line. Modern Warfare je stále výrazně reduktivní, vedle hrdinů a padouchů existuje spíš tmavší bílá a světlejší černá, nikoliv skutečná morální šeď – například ruští vojáci jsou většinou příšery, které nemají nejmenší problém střílet do civilistů, a jen v několika málo případech se je Modern Warfare odváží skutečně humanizovat.

Taky mě mrzí, že některé otázky, například náboženské (je Al-Qatala banda islámských radikálů, nebo jí o náboženství nejde, jak tvrdí některé texty ve hře?) a geopolitické (řídí se generál Barkov rozkazy z Moskvy, nebo jedná na vlastní pěst?) jsou bohužel neprozkoumané. Klasická marketingová opatrnost.

Ale i tak se pro mě tenhle nepřehledný binec, kterému se snad ani nedá říkat „válka“, jako spíš „neustále eskalující série masakrů a odporných zločinů na obou stranách“, řadí k těm nejlepším kampaním v historii Call of Duty. Některé momenty se mnou zůstanou hodně dlouho – z teroristického útoku v Londýně jsem měl děsivou noční můru, při chemické čistce urzikského města mi bylo fyzicky nedobře. A když jsem vzal pistoli, zamířil na ženu vyslýchaného teroristy a stiskl spoušť…

Někdy je zkrátka dobré být vyvedený z rovnováhy. Nečekal jsem, že se něco takového ještě někdy povede zrovna sérii Call of Duty – a hle. Mé překvapení je mým potěšením.

Plnohodnotnou recenzi čekejte v blízké době, až se kompletně seznámím i s multiplayerem a kooperačním módem.

Tagy: Call of Duty (série) střílečka moderní válka

Zdroj: vlastní

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)