Česká liga v novém ročníku pochopitelně není zpracovaná tak pečlivě jako velké zahraniční soutěže. Narazíte dokonce i na bizarní výmysly, jako že se 14. a 15. tým první ligy utkávají v play-off o postup/sestup s 2. a 3. celkem ligy druhé. Ale když chcete hrát za svůj oblíbený tým, v mém případě pražskou Slavii, všechny nedostatky rychle přehlédnete, a rázem jste do jedné sezóny nasypali padesát hodin života.

Něco podobného se letos stalo i mně, a nový Football Manager pro mě byl slušnou školou. Konečně jsem se naučil pracovat s obsazováním hráčů a využíváním různých defenzivních strategií, a to mě po celkem chabém začátku vyneslo až na průběžné první místo tabulky. V zimě jsem přivedl pár posil, například podezřele levného Jihoafričana Percyho Taua a nekřesťansky drahého Paraguayce Waltera Gonzaleze, a výsledkem byla ještě lepší druhá půlka sezóny kulminující vítězstvím v derby na Spartě.

Jenže pak jsem potkal rozjetou Plzeň, která mi celou tu dobu dýchavičně funěla na paty z druhého místa. Byl jsem přejet západočeským parním válcem a v kombinaci s dalšími ztrátami jsem se dostal do situace, kdy jsem musel bezpodmínečně vyhrát aspoň jeden ze dvou posledních zápasů sezóny, abych si odnesl prvenství. A vzhledem k tomu, že ten úplně poslední se měl odehrát na půdě velice silného Jablonce, více méně jsem musel porazit Slovácko.

„Cha, Slovácko, co to je za nuzné bídáky?“ ptá se půlka z vás, a ta druhá půlka už ostří tradiční moravské kinžály, aby si to s vámi vyřídila. Dovolte, abych předešel krveprolití a autoritativně rozsoudil, že Slovácko skutečně fotbalovými kvalitami neoplývá, a v devíti z deseti pokusů bych chlapce z východu bez problémů porazil. Jenže tohle byl zjevně onen desátý pokus, protože v 50. minutě jsem prohrával 2:1.

Galerie

Přitom to všechno začalo tak idylicky. Ve třetí minutě mi přesně vyšla moje strategie hnát balón do křídel, kde se potulovali Moraváci z nejchromějších, a Walter Gonzalez uklidil po barcelonské kombinaci míč do prázdné brány. Jenže pak mým nebohým chlapcům totálně ruplo v palici, když si uvědomili, že jim schází maličký krůček k titulu. Jejich psychologický stav se změnil na „extrémně nervózní“, a výsledkem byly dva ušmudlané fíky v naší síti.

„To je škodaaaaa!“ mumlal jsem rozzuřeně, a dle hesla, že proti ohni lze bojovat jedině ohněm, jsem na hřiště poslal Milana Škodu. Ten o tři minuty později vyrovnal, což značí a) mou nezpochybnitelnou taktickou vytříbenost, protože jsem ho poslal na hřiště právě včas, b) mou absolutní trenérskou tupost, protože jsem ho nenasadil od začátku. Hlasovat můžete na svých přístrojích.

Ale remíza mi nestačila, a čas se krátil. Tak jako Zlatovláska ve své věži čeká na prince, který ji přijde zachránit, vyhlížel jsem toužebně svého mužného reka i já. A jeden se objevil. Měl na sobě sněhobílou zbroj, respektive dres. Slyším zde nevyslovenou otázku? Ano, správně, Slavia čistě bílé dresy nenosí! Ale Marek Havlík ano, a Marek Havlík se naštěstí rozhodl, že nejlepším způsobem, jak tenhle zápas trochu okořenit, je čutnout jednoho z mých útočníků a promptně obdržet červenou kartu.

V tu chvíli zbývala do konečného hvizdu ještě čtvrthodina, a já, povzbuzen nenadálou početní převahou, jsem se rozhodl pro taktiku propagovanou už Góty v Age of Empires II – totální útok. Takové obléhání nezažila Konstantinopol ani Antiochie, a kdyby se ubozí hráči Slovácka octli v Leningradu za druhé světové války, jen by nad tím vším mávli rukou a ležérně Sovětům vysvětlili: „Nás obléhali ti ostřejší červenobílí.“

Vážně, kdyby nějaký fotbalový fanoušek v tu chvíli viděl mou totálně asymetrickou taktiku, co by se číselně dala shrnout asi jako 2-2-6, asi by se mu orosilo čelo. Ale počkat, vždyť se na ni podívejte sami. Vypadala přibližně nějak takhle:

zdroj: tisková zpráva

Škoda a Necid jako nemotorná dvoumetrová beranidla tvořící takový dvouhlavý Grond, zbytek rychlí štírci snažící se je rozhoupat k akci (Tau, Stoch) nebo dalekonosní střelci suplující katapulty (Hušbauer, Hromada), to všechno bušilo do vrátek slováckého vinného sklípku, až se štípaly třísky. Ale onen kýžený gól, gól, který by mě navzdory všem předsezónním předpokladům vynesl na nejvyšší příčku, se ne a ne dostavit.

Ve Football Manageru obecně probíhá sledování zápasů tak, že necháte engine, aby vám vždycky zobrazil jen ty nejdůležitější momenty. Tím pádem u každého mače nestrávíte celých 90 minut. Jistou nevýhodou je, že ze statistik nikdy tak úplně nevyčtete, co se na hřišti děje, a zároveň se tím taky připravujete o trochu napětí. Když se pustí video, víte, že se stane něco zásadního.

Z obou důvodů jsem se posledních deset minut zápasu rozhodl sledovat v reálném čase. Chtěl jsem vědět, kde přesně moje útočné snažení skřípe, abych v případě neúspěchu mohl exemplárně popravit nejslabší jedince zavěšením na břevno. A taky jsem nechtěl jen marně čekat na gólovou ukázku, která podle všeho nikdy neměla přijít.

A tak jsem deset minut koukal na hřiště, kde moji nervózní, panikařící hráči nakopávali míče všude možně – do autu, do cizích hlav, do zad svých vlastních spoluhráčů – ale síti se mičuda zázračně vyhýbala. A moje drahá posila, Walter „Důkaz, proč je imigrace blbý nápad“ Gonzalez? Každý jeho kontakt s míčem končil fiaskem.

Až do 91. minuty, kdy se Eduard Sobol postavil k přímému volnému kopu.

zdroj: tisková zpráva

Míč se snesl do pokutového území, kde si ho našel Miroslav Stoch a vší silou ho narval do čísi nebohé zadnice.

zdroj: tisková zpráva

Balón se se slyšitelným boiiiink odrazil k Percymu Tauovi, který ho šťouchl na malé vápno.

zdroj: tisková zpráva

Kde čekal Walter.

zdroj: tisková zpráva

A tak jsem si výsknul, a víte co? Vůbec se za to nestydím. Moji chlapci to dokázali, v poslední minutě mi vystřelili vytoužený titul, a to jsem tenhle pohádkový finiš kvůli vypnutým highlights ještě navíc vůbec nečekal. V kontextu života, vesmíru a vůbec je to taková zanedbatelná drobnůstka, ale pro mě byl výsledek onoho zápasu vážně důležitý.

Kdybych si mohl z Japonska nebo Saúdské Arábie, jejíž občankou je robotka Sophia, za rozumnou cenu objednat nějaké slušně vypadající androidy a nahrát do nich vědomí svých maličkých panďuláků, jen abych se s nimi mohl pořádně obejmout a pogratulovat jim i sobě k tomu, jak se nám ta sezóna náramně povedla… no dobře, samozřejmě bych to neudělal, to by bylo šílenství. Ale v nestřeženém okamžiku bych se nad tím možná zamyslel, a to už něco znamená.

Pointa toho všeho je myslím ta, že Football Manager je mnohem víc než jen glorifikovaný Excel s fotbalovým skinem. Za ty desítky hodin strávené jen v letošním ročníku se mi před očima a pod rukama odehrálo tolik mikropříběhů, že kdyby mě Aleš nechal, napíšu o nich ještě dvacet dalších článků.

Doufám, že tenhle jedináček přesvědčí aspoň jednoho, dva fotbalové fanoušky, které komplexita a zdánlivá nepřístupnost série děsí, aby si přece jen uvázali kravatu v barvách svého oblíbeného klubu a vydali se najít svou vlastní partu virtuálních chlápků, které budou chtít líbat, nebo – v horším případě – pověsit za krk na břevno.

zdroj: tisková zpráva