Ať žije Lucius… nebo taky ne

Náš příběh začíná během druhé punské války, kdy do římské armády vstupuje muž jménem Lucius Glabrus – obyčejný chlap, Říman narozený na Aventinu, který vyslyšel volání povinnosti a odmítl nečinně sedět na zadku, zatímco kartaginská vojska devastují Republiku.

Lucius je svalovec, drsný bitkař, který by si z obou bohů války vybral určitě raději Marta než Minervu. Koho zajímá moudrost a strategie, když jste mistr meče a kompetentní oštěpař? Při tvorbě postavy jsem zkrátka upřednostnil všechny možné fyzické a válečnické parametry na úkor těch mentálních – tenhle kluk bude umět zabíjet a bude ho zatraceně obtížné zabít. Co víc by si mohl legionář přát?

Například mozek v hlavě a aspoň základní pud sebezáchovy. „Tak ty jsi Lucius?“ ptají se našeho hrdiny ostatní vojíni. „Co tě sem vede?“ Lucius se chvíli soustředěně škrábe na hlavě a teprve pak začne formovat slova, protože dělat obojí najednou je příliš složité. Nakonec ze sebe vysouká: „Křupnout. Lebku. Hamibablovi.“

Není to zkrátka nejostřejší gladius ve zbrojnici, což se prokáže vzápětí. Hned poté, co se legie plná nových rekrutů přeplaví do Hispánie, aby zarazila punskou expanzi, se římský generál Scipio rozhoduje pro odvážný krok: dobytí Nového Kartága, centra punské moci, jehož ztráta by zcela ochromila válečný potenciál nepřítele.

Jenže Nové Kartágo je obehnané hradbami a na pořadu dne je proto nebezpečná zteč. Důstojník se ptá, jestli si někdo z mužů troufá vyrazit po žebříku jako první – kdo se nejdřív octne na hradbách, ten přinese velikou čest sobě i svým spolubojovníkům. No a Lucius, ten domýšlivý blbeček (nebo by domýšlivý byl, kdyby si domyslel aspoň na špičku vlastního nosu), samozřejmě zvedne ruku.

„Kde seš Hamibabl!!!“ burácí z plných plic a drápe se po žebříku vzhůru, v dešti kamení a šípů. Pak svoje ohromné torzo vysouká na zeď. A schytá to mečem do břicha. A chvíli v bolestech krvácí. A umře. Tak to bývá, když vás při výstupu trefí do ramene oštěp a pak se na vás vrhnou tři zabijáci najednou. Svaly z mramoru vám v tu chvíli jsou platné asi jako mrtvému čest a sláva.

zdroj: tisková zpráva

Ať žije Titus! Teď už doopravdy

Konec příběhu? Samozřejmě že ne. Legionářův život se s vámi sice nemaže a smrt je permanentní, ale aspoň na druhý pokus můžu vyzkoušet opačný přístup: stvořit legionáře, který skoro vůbec neumí bojovat, ale zato je ukecaný, všímavý, charismatický a, to je možná ze všeho nejdůležitější, mazaný jako liška. Tita Glabula nezajímá Mars ani Minerva – jeho patronem je vychytralý posel bohů Merkur.

Glabulova cesta pod kudly kartaginských řezníků probíhala maličko jinak. Když během základního tréninku neházel oštěpem (aby se naučil nepřátele otravovat z dálky a z bezpečí), tak seděl u kostek, stolních her, nebo jen tak kecal s ostatními rekruty. Netrvalo to dlouho, a Tita měli všichni rádi.

Když pak přišel rozkaz ke zteči Nového Kartága, Titus se nikam nehnal, zdvořile na žebříky pustil všechny zájemce a nezúčastněně pozoroval masakr. Ostatní vojáci se na něj dívali maličko spatra (zvlášť ti umírající na městských hradbách), ale Glabulova společenská prestiž byla tak vysoká, že to v celkovém schématu nijak zvlášť nevadilo.

Podobným způsobem se Titus proflákal zbytkem války o Hispánii. Když už se dostal do boje muže proti muži, čemuž se římský voják úplně vyhnout nemůže, tak se jenom držel zpátky, kryl se za štítem a čekal, až zbytek armády soupeře zlomí. Po měsících válčení měl potvrzených zabití asi tak stejně jako Lucius za deset minut ve své první a poslední bitvě.

A jak se mu za tohle lišáctví, tuhle zradu římských vojenských ideálů statečnosti a sebeobětování, odvděčila Fortuna? Povýšením na pozici tesseraria. Stačilo se udržet chvilku naživu, mezi bitvami zabavit ostatní legionáře u kostek a občas trochu podlézat centurionovi, a Titus rázem vedl svou vlastní malou jednotku, zvýšili mu plat, takže v táboře vyhandloval daleko lepší vybavení… Život byl fajn.

zdroj: tisková zpráva

Předzvěsti zkázy

Možná až moc fajn. Titovi jeho úspěchy maličko stouply do hlavy a naopak se mu z ní vykouřily vzpomínky na to, jak se mu vlastně až doteď podařilo přežít. Když se armáda vylodila v severní Africe, aby uštědřila Punům direkt přímo do nechráněného podbřišku, narazil Titus spolu se svým oddílem na vesničku obehnanou dřevěným plotem. Zapomněl na lekci z Nového Kartága, zavelel k útoku a hrdinně své muže vedl z první linie.

Nešlo to moc dobře. Náš milý tesserarius přelezl plot a rázem se ocitl v nepříliš přátelské společnosti párečku trénovaných milicionářů, kteří ho sekli do nohy, pak do ruky a pak ještě jednou do nohy. Určitě by ho pak bývali chtěli seknout zase do ruky, jenže zakrvácený, strachem pološílený Titus se náhle vzepjal k nebývalému výkonu, zapomněl na pečlivou obranu, vrhnul se na jednoho z chlápků a třemi rychlými ranami do hlavy ho ubil k smrti. Ten druhý na to zíral jak slon na první sníh, než mu Titus jedním rychlým sekem prořízl krční tepnu.

Titu Glabulovi se nic lepšího ještě nikdy v životě nepovedlo. Za celé ty měsíce války zabil dohromady tak tři lidi, ještě většinou nějaké polomrtvé, které stačilo dorazit, případně se náhodou do někoho trefil vrženým oštěpem. A teď je z něj najednou Johannes Rambus. Bohužel těžce raněný Rambus, který by nejvíc ze všeho potřeboval strávit pár týdnů v polní nemocnici.

Leč válka je krutá a římská armáda v srdci Kartaginské říše odříznutá od posil, a tak neuběhly ani tři dny a Titus opět vedl patrolu do pole, kulhající, zuřící, proklínající svou vlastní stupiditu a matky všech všivých Punů. A zatímco hudroval pod vousy, zavedl svou jednotku přímo do pasti.

Z okolních křovisek se zničehonic vynořila banda po zuby ozbrojených nepřátel a omotala Římany obkličující smyčkou. „Musíme se udržet, než přijede jízda!“ pomyslel si Titus, uspořádal muže do obranné formace a jen tak, aby se neřeklo, hodil z nesmyslné dálky oštěp po jednom Libyjci. Ocel mu s ohavným křupnutím prorazila lebku.

Tahle naprostá náhoda povzbudila demoralizované, obklíčené muže k heroickým výkonům. Rvali se, bodali, uskakovali, hryzali jako zdivočelí psi. Pak písknutí píšťalky, řady se vyměnily. Odpočinout, zpátky do první linie, rvát se, bodat, uskakovat, hryzat… Dokud se země nezačne otřásat.

Koňská těla rozrazila kartaginské linie jako funící, zpocená přílivová vlna. Římané byli zachráněni. Unavený, ale za všech okolností vychytralý Titus ještě volal na centuriona v čele záchranné jednotky: „Nezabíjejte je všechny! Všiml jsem si, že mezi nimi je šlechtic! Můžeme za něj dostat výkupné!“ Jenže centurion byl za všech okolností dutý, a tak nechal všechny nepřátele bez milosti pobít.

zdroj: tisková zpráva

Brangelina po latinsku

I tak si ale Titus u nejmenovaného centuriona udělal očko tím, že dokázal Puny odrážet tak dlouho. Možná že z nich nakonec budou přátelé: jeden vlivný, jeden chytrý. A tenhle krásný začínající vztah byl ještě prohlouben při příštím vítězném obléhání. Centurion tvrdil, že byl na hradbách první – za to by dostal korunu, prestižní armádní ocenění. Titus moc dobře viděl, že centurion na hradbách rozhodně první nebyl. „Moc dobře jsem viděl, že centurion byl na hradbách rozhodně první,“ znělo jeho hlášení prokonzulovi.

Centurion má korunku, Titus má kamaráda. Spřádají spolu velkolepé plány – získají čest a slávu, nahrabou si tolik kořisti, kolik jen půjde, nechají se zvolit do Senátu, budou bohatí a vlivní a mocní a nakonec spolu budou dělat triumvirát… Dokud Titus centuriona nehodí lvům a nebude dělat triumvirát sám!

Jenže k tomu je potřeba ona čest, sláva a tak podobně. A tak, když Tita na příští výpravě vyzývá na souboj muže proti muži libyjský důstojník s širokým hrudníkem, jehož muži drží výhodnou defenzivní pozici, při jejímž dobývání by bývalo bylo ztraceno mnoho římských životů, Titus jeho nabídku přijímá. Je to počátek jeho cesty na císařský trůn? Nebo udělal zásadní chybu?

Udělal zásadní chybu. Žádný triumvirát nebude. Titus, pořád ještě zraněný z toho nešťastného dobývání nějaké zapadlé vesničky, kde si zbytečně hrál na hrdinu, dostal ránu kopím do stehna, vrhl se na nepřítele celou svojí silou, ale o kousek promáchl a v příští vteřině se mu čepel zabodla do srdce.

Kdyby Titus býval nezapomněl, proč že to byl v první řadě úspěšný, kdyby nevyměnil zbabělost, která ho dostala tak daleko, za statečnost, která ho zabila, třeba by Římskou republiku nahradilo císařství o pár staletí dříve. Ale spíš ne, protože, jak A Legionary’s Life velmi věrně zobrazuje, legionářům kvetla pšenka tak leda na jejich vlastních hrobech.

zdroj: tisková zpráva