Ale nepředbíhejme a vraťme se na začátek příběhu vyprávěného tahovou RPG strategií Expeditions: Viking. Ta vás (a v případě tohohle deníčku mě) postaví do role šéfa dánské vesnice, který se musí vydat k anglickým břehům za bohatstvím, zkušenostmi a dobrodružstvím. Nenabízí ani zdaleka takovou procedurální volnost jako například série Mount & Blade, ale přesto je zde dostatek možností k vytvoření vlastního příběhu. Jedna pěšina může vést ke slávě a trůnu, jiná k bohatství a obchodnímu úspěchu. Já se pochopitelně vydal zcela jiným, tragičtějším směrem. Je čas představit si účastníky našeho středověkého dramatu – tedy pokud jste připraveni na nevyhnutelné spoilery.

DRAMATIS PERSONAE

Eirik Thorvaldsson: Já. Jde o hrdého Vikinga, odhodlaného pomstít smrt svého otce v dalekých krajích. V branži je sice nový, ale všichni ho mají rádi. Napsal jsem „všichni“? Myslel jsem „téměř nikdo“. Jeho vlastní lidé ho nerespektují, jeho sousedé mu plánují sebrat území, a pak je tu ještě onen vousatý zrádce… jenže on si to Eirik vlastně trochu zaslouží, protože jeho jediným nápadem, jak vyřešit nepříjemný predikament svého klanu, je vyrazit na napůl sebevražednou misi příšerně daleko od domova a doufat, že si tam nahrabe drobné do prasátka. K čemu mu to bude, když si na něj brousí zuby armáda Vikingů odvedle, to už je samozřejmě jiná otázka.
Stav vousů: Nějaké má, ale koho to zajímá? Přece nezradí sám sebe.

zdroj: tisková zpráva

Nefja: Kamarádka (případně milenka). Hodná a milá. Vousy žádné. Pokračujeme dál.
Stav vousů: Diskvalifikována.

Ketill: Kamarád (případně milenec), ale hlavně elitní zabiják. Jeho šípy nikdy neminou cíl. Je to takový černovlasý Legolas, což se mimochodem vztahuje i na jeho skromné obličejové houští. Naštěstí.
Stav vousů: Prepubescentní chmýří. Lze mu důvěřovat.

Asleifr: Každý správný detektiv při pohledu na Asleifrovu blonďatou houštinu okamžitě zbystří pozornost, zvlášť když právě s tímhle chlápkem je spojena první špetka domácího dramatu. Vyzval mě, Eirika, na souboj o vůdcovství klanu. A byla to neskutečná podívaná. Strašně dlouho jsme si navzájem impotentně mlátili meči do štítů, dokud se on jednou netrefil a já ho nepraštil po hlavě. Kdyby tam byly nějaké davy, určitě by hlasitě jásaly, už jen proto, že naše ubohá parodie na souboj skončila. No, hlavně že jsme teď už navždy kamarádi. NEBO SNAD NE?
Stav vousů: Má, a jaké! Na Asleifra je potřeba dávat si pozor.

zdroj: tisková zpráva

Gunnarr Mírumilovný: Alias chlápek na úvodním obrázku. Zuřivý berserk se zvláštním přízviskem (jeho pravý význam se ukáže později), co na přání jednoho ze sousedních vládců napadl mou vesnici. Chvíli se kolem sebe rozháněl sekyrkami, pak mě v souboji muže proti muži porazil, ale než ze mě stačil nadělat sekanou na smetaně, byl jsem zachráněn zbytkem klanu. Následně jsem ho naverboval do své družiny pro cestu do Anglie, protože tohle je jediný řízek, který umí naklepat člověka. Ale samozřejmě se tu schovává jeden háček, kterým je…
Stav vousů: Hustá hnědá houšť. Ajaj.

V téhle partě doplněné o další, méně relevantní členy týmu (omlouvám se Eydis, Røskvě a jiným) vyplouváme na korábu poeticky pojmenovaném Thorvaldova pomsta a zakotvíme s ním v zátoce u vesnice Scarborough, kde se chovám jako čokoládový beránek – přece si nechci zbytečně znepřátelit místní obyvatele! Jen škoda, že bojechtivému Asleifrovi se můj pacifismus příliš nelíbí, což dává patřičně najevo. Podezření vzrůstá!

Ze Scarborough každopádně zbývá jen krátká cesta do Yorku, kde nás čeká audience u Osreda II., jehož bych moc rád získal za spojence. A právě v hlavním městě království Northumbria se poprvé ukáže, že nedůvěra okolí ve vůdčí schopnosti Eirika Thorvaldssona možná není tak neopodstatněná, jak jsem si původně myslel. Diplomatická jednání totiž… nedopadnou. Abych parafrázoval místního panovníka: „Hej, vy tam. Jo, vy, pohani. Nemám vás rád. Chci tu jenom čistokrevné Angličany. Jděte ode mě pryč! Brexiiiiit!“

Rasista jeden. To jeho syn Leofric, šampión Northumbrie, je o dost větší sympaťák. A hezoun. A navíc má tváře hladké jako nejjemnější hedvábí, což je rozhodně dobré znamení. S radostí tedy přijímám jeho nabídku přátelského souboje na život a na život. Až dosud jsem zůstal v bitvě prakticky neporažen, a na svých návycích nehodlám nic měnit! Hurrráááá, Thor, Valhalla… počkat, jak to myslíte, že jsem prohrál?

zdroj: tisková zpráva

Úplně jednoduše. Leofric je nepřekonatelný nejen co se týče vzhledu, ale i bojového umění. Ta černovlasá mašina na zabíjení mi pokosila celý tým, a ani se u toho nezapotila. A pak má tu drzost mě pochválit za dobře vedený boj, když jsem mu ani nepoškrábal štít! Aaaah, kdybych v jeho andělském úsměvu vyčetl byť jen stopu ironie, dal bych mu ochutnat svou dlouhou, pevnou čepel. Ale zdá se, že to myslí upřímně! Tedy dobrá, Leofricu. Tobě ještě odpouštím, ale na tvého dánofobního tátu jsem pořád ještě významně nakrklý.

A vida! Univerzum, osud nebo snad samotný Odin mi připravili ideální šanci k pomstě. Za rohem si na mě počíhal chlap jménem Wada. Vzhledem k jeho úlisnému, úskočnému a celkově dost úchylnému ksichtu jsem mírně překvapený, že přede mnou nerozhrnul kabátec a neukázal mi svou anglosaskou chloubu. Ale ne, jeho propozice je podstatně zajímavější. Chce, abych mu pomohl vyměnit současného krále za jeho protikandidáta zvaného Aethelred, který se někde skrývá spolu se svou armádou. A já říkám: proč ne? Dny vlády xenofobního tyrana Jaksejmenuje jsou sečteny!

zdroj: tisková zpráva

Takže Wado, jak to uděláme? Mám se proplížit do paláce a počkat si na vládce v ložnici s tasenou dýkou? Nebo snad toho změkčilého starce vyzvat na čestný souboj muže proti muži? Mohl bych taky založit požár a sledovat, jak se škvaří, cha cha! Cože mám…? Sejít se s Aethelredem někde v lese a sám nic nepodnikat? No dobře, fajn. Zapálit to tady koneckonců můžu i pak. Tak jdeme! Anebo ne. Jen co domluvíme, náves kolem nás zaplní ozbrojení muži. A Wada samozřejmě nemá žádný lepší nápad, než mi přikázat, abych je pozabíjel. Nejamatérštější konspirace v dějinách Anglie začíná.

Nepřátel je hodně, ale naštěstí mezi nimi není ani jeden Leofric, a tak z téhle potyčky má družina vychází v roli jasných vítězů. Wada všem zraněným začne bryskně podřezávat krky, aby nemohli mluvit, což mi tedy nepřijde zrovna čestné, ale budiž. Spíš mám trochu strach z toho, že řinčení oceli a zoufalý řev umírajících pár metrů od paláce z té řezničiny dělá trošku zbytečné zápěstní cvičení. Ale královská armáda byla zřejmě na okamžik postižena selektivní hluchotou nebo extrémní zdvořilostí, takže z Yorku můžeme všichni v klidu odejít.

zdroj: tisková zpráva

A tím začínají naše čím dál tím násilnější toulky po anglických luzích a hájích. Už jsem vám například vyprávěl o Morcantovi? Ne? Tak poslouchejte. Morcant je mnich, který velmi příhodně hovoří jak anglicky, tak dánsky. Nabral jsem ho tedy do skupiny, aby nám dělal tlumočníka. Jen je tu samozřejmě onen malý zádrhel, že Morcant je dobrý křesťan, zatímco my jsme krvežízniví Vikingové, odhodlaní oloupit a zabít všechny, kteří s námi nebudou spolupracovat (a kteří jsou slabší než my).

Člověk by řekl, že to mezi námi bude skřípat, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, Morcantovy mnišské vousy nestojí za řeč, takže kolem něj nejsem nervózní. Zadruhé, Morcant je V POHODĚ. No fakt! Je to ekvivalent rodiče, který se shovívavě usměje, mávne rukou a řekne si: „Ach ty děti!“, když ráno narazí na svého dvanáctiletého syna, jak leží obličejem dolů na pozvraceném koberci v hromádce injekčních stříkaček a flašek od rumu.

zdroj: tisková zpráva

Chcete důkaz místo slibů? Máte ho mít. Po cestě do lesa za králem Vagabundem jsem narazil na osamělý klášter a rozhodl se ho prozkoumat. Se svou partou věrných přívrženců (a jedním dosud neodhaleným vousatým zrádcem) jsem vešel do hlavní lodě a přátelsky pokecal s místním knězem. Jak se má, co dělá manželka, a tak podobně. Banální věci. Viděl jsem, že ho naše ostré meče trošičku znervózňují, tak jsem si chtěl už už dát odchod, když v tu chvíli jsem si všiml pěkné, zlatem zdobené knížky na oltáři. Přišel jsem k ní a začal jí se zájmem listovat. A to jsem podle všeho neměl dělat.

„Pane Bože na nebesích, ten hříšník se dotkl Bible svaté!“ zaúpěl kněžour jak střelený divočák a začal mě mlátit pěstičkami, načež na mě naběhla i chrámová ochranka. A co si teď počít? Jistě, mohl bych je všechny jenom omráčit a nechat žít, ale to by pak mohli někomu vykecat, co se tady stalo, a já bych si vlastně docela rád tu krásnou zlatou bichli odvezl s sebou do Dánska. Takže jsem zvolil druhou možnost, a ke Kristově tělu a krvi jsem přidal ještě těla a krev jeho uctívačů. A co na tenhle stěží vyprovokovaný masakr svých bratří ve víře řekl Morcant? Vůbec nic. Naopak na můj příkaz probodl jednoho z mnichů, co se schovával pod lavicí.

zdroj: tisková zpráva

A tak se vydávám do kempu právoplatného krále Aethelreda bohatší o jednoho prověřeného plešatého přítele a pytel plný posvátné kořisti. Cestou se rozhodnu utábořit, jenže nejvhodnější místo široko daleko je už zabrané skupinkou budižkničemů. Budiž, k ničemu je nepotřebuju, tak se jich zbavím. Do boje, Asleifre, Ketille, Nefjo, Morcante, Gunnarre…! Ehm, Gunnarre? Můžeš mi prosím vysvětlit, proč stojíš se založenýma rukama mimo veškeré dění a odmítáš se zapojit do boje?

Ne, Gunnarr mi zřejmě nic vysvětlit nemůže, protože je znenadání netečný k celému světu, a k mým rozkazům obzvlášť. Což je problém. Když se vám ideálně vybalancovaný šestičlenný tým smrskne o jedno ozubené kolečko, z každé hospodské rvačky se rázem stává vážná záležitost. V bitvě o tábor jsem si nicméně poradil i bez páru seker a rozhodl se věřit tomu, že se jednalo o ojedinělou událost. V příštím střetnutí můj vousatý poddaný stoprocentně podá úžasný výkon!

Jako bych nic neřekl. Nic se nezmění ani po deseti dalších potyčkách, a nikdo neví proč. Zrníčka písku v přesýpacích hodinách osudu protékají hrdlem stále rychleji a přibližují mě i mou eskadru k momentu zkázy, protože Gunnarr i nadále postává stranou všeho dění, jako by se ho všechno to krveprolití vůbec netýkalo, a já mám zničehonic plné ruce práce s tím, abych vůbec přežil. Zapomeňte na bezstarostné vyvražďování klášterů. Karty se obrátily. Anglie má náhle spadeno na mě.

zdroj: tisková zpráva

Úkoly pro lesního krále Aethelreda jsou rázem výrazně obtížnější. Odhalení ukrytého špiona by šlo ještě lehce – stačí ho najít a navzdory jeho dojemným prosbám zapíchnout (i když jsem tím příliš nepotěšil svoje mírumilovnější poskoky). Ale exterminace divného pohanského kultu uctívajícího zaniklou Římskou říši se ukáže být o dost náročnější, zvlášť když na povrch opět probublá moje trapná dobrácká stránka. Rozhodnu se totiž zachránit nějaké uprchlíky od jisté smrti, což znamená zcela nevýhodnou a zbytečnou bitku s královými vojáky. Díky svému dobrému skutku se cítím teple a příjemně, jako kdybych seděl u krbu v zaječích ponožkách a pil horký čaj, ale Asleifr si odfrkuje a říká, že jsem měkkota. Gunnarr? Ten po začátku boje zůstal stát a čuměl.

Písek se sype a zápletka vrcholí. Chování dvou hlavních podezřelých nyní kleslo do té nejhlubší propasti – jedné definované rebelantstvím, druhé pro změnu náhlými ochromujícími záchvaty apatie… Ale nemusíte být zrovna Poirot, abyste přišli na to, že Asleifrovo brblání mě příliš neohrožuje, zatímco Gunnarrova odtažitost způsobuje vážné problémy. Dojde to dokonce tak daleko, že s sebou tohohle smrtícího bojovníka přestanu brát. Vyhodím ho z aktivního týmu a nechám si ho jen v záloze spolu s dalšími postavami, které až tak moc nemusím. Sice jsem na jeho místo nucen povolat v boji dost neschopnou léčitelku Røskvu, ale lepší snaživá hubená slečna s malinkou dýkou než svalnatý obr, který na všechno kašle, říkám si. A právě tohle rozhodnutí se ukáže být osudovým omylem.

zdroj: tisková zpráva

Slyšíte ono jemné syčení padajícího písku? Ne? Já taky ne, a to je ten problém. Čas totiž vypršel. Když se vracím do Yorku za místním biskupem, kterého chci naverbovat do Aethelredových služeb, dojde k nejhoršímu. Jsem zastaven armádou Osredových stráží a vyzván k tomu, ať složím zbraně. „A pročpak?“ ptám se s naivním úsměvem, i když tuším, že by to možná mohlo mít cosi společného se stále ještě zasychající krví královských vojáků na našich čepelích. Ale nakonec jde o něco docela jiného – prý jsem vyplenil nějaké mnišské sídliště.

No, co si budeme povídat, udělal jsem to. Zlacená bible, kvůli níž jsem zmasakroval všechny boží služebníky, stále ještě odpočívá na dně mého batohu. Morcant, ta náboženská krysa, mě musel udat! Pěkně jsem se v tom podrazákovi zmýlil! „Inu dobrá, pánové, já se přiznávám, už asi nemá smysl dál zapírat,“ chtěl bych říct, jenže… to nejde. Nemůžu se přiznat. Proč? Protože jsem to neudělal! Protože tihle chlapíci si podle všeho myslí, že jsem vyvraždil kostel, o němž jsem v životě neslyšel, a o tom, který jsem vyvraždil ve skutečnosti, neřeknou ani slovo! Protože tohle všechno je očividně jedna velká habaďůra, jejímž cílem je dostat nevinného člověka na šibenici!

zdroj: tisková zpráva

Tak to je hanba. Skvrna na tváři spravedlnosti. Politický proces. Ale vzhledem k tomu, že proti mně stojí obrovská přesila, jejíž součástí je i neporazitelný superman Leofric, mi nezbývá nic jiného než zmlknout a spolu se svými společníky zalézt do vězení. Jsem si naprosto jistý, že zbytek mé party to jen tak nenechá a svého šéfa se pokusí vysvobodit. Vpadnou sem, všechny rozsekají na nudličky, a pak všichni hodně rychle vypadneme. Jo, tenhle plán nemá chybu!

I když jedna chyba by se tam vlastně našla. Musím se spolehnout na Gunnarra. Můj B-tým je složený z těch nejslabších bojovníků, protože áčko, které jsem s sebou vzal do Yorku, teď spolu se mnou bručí v base. V base plné po zuby ozbrojených anglických rowdies, měl bych asi dodat. Tohle rozhodně nebude jednoduchá operace. Vůdkyní záchranné skupiny ustanovím roztomilou bardku Eliu a doufám, že se Gunnarr v téhle krizové chvíli vzpamatuje. Jenže doufám marně. Gunnarr definitivně dostál svému přízvisku a opět se do boje nezapojil. Moji křehcí zpěváci a zloději zaútočili sami, s předvídatelným výsledkem.

Nadešel čas na poslední gambit. Zoufalý, bezprecedentní krok s mizivou nadějí na úspěch. Ale právě takové kroky přece v každém správném příběhu vedou ke slavnému vítězství, ne? Když do Mordoru pošlete malého tlustého hobita, když půjčíte X-Wing náhodnému farmáři, prakticky nemůžete prohrát. A tak na druhý pokus jmenuju šéfem záchranářů Gunnarra. On je teď pánem našeho osudu, a jakožto dočasná hlavní postava má na starosti interakci s prostředím, lidmi atd. Jestli ho tohle nemotivuje k životnímu výkonu, tak už vážně nevím, co by mohlo!

zdroj: tisková zpráva

Družina s Gunnarrem v čele vtrhne do chodby plné stráží. Spustí se boj a já skrze mříže napjatě sleduju, zda se ozve zuřivý křik mého starého přítele, zda jeho sekyry připraví nepřátelům jejich osobní miniragnarök, zda budu vyproštěn z téhle díry, nastolím na trůn Northumbrie jejího právoplatného krále a za odměnu si domů odvezu takové bohatství, o němž se žádnému Vikingovi přede mnou dosud ani nesnilo.

Dobrá zpráva: Celý tým včetně Gunnarra se tentokrát rozhodl udělat tu samou věc. Špatná zpráva: Vybral si tu nesprávnou. Všichni stojí, koukají a odmítají bojovat v tiché imitaci svého zarostlého lídra.

Zvuk, jako když vám vklouzne dýka do zad, přehlušený tříštěním hodinového skla. Moje cesta je u konce. Asleifr i Morcant mi navzdory všem strachům a podezřením zůstali věrní až do hořkého konce. Ale je to slabá útěcha, když sedím ve vlhké cele a je mi smutno. Ještě před chvíli jsem byl svědkem zuřivé bitvy, ale teď už zase slyším jen vlastní dech a kapání vody. Písek se přesypal. Kdysi se přede mnou rozprostíralo moře svobody, oceán možností. Teď se můj svět smrskl na tři stěny a mříž. Kdysi jsem byl thegn, veliký kapitán, nadějný vůdce svého klanu. Teď jsem jen další vězeň, poslušně očekávající katovu sekyru. A za to všechno může jediný muž. Muž s mohutnými vousy. Muž, který mě zradil.

Gunnarr Mírumilovný.

Gunnarr Zbabělec.

Gunnarr Zabugovaný.

Postskriptum: Chyba, která u některých hráčů způsobovala Gunnarrovu netečnost, už byla opravena. Vám ani mně by tak nic nemělo bránit v plenění anglických břehů.