Příhody z Life is Feudal: MMO aneb proč se těším na New World
zdroj: tisková zpráva

Příhody z Life is Feudal: MMO aneb proč se těším na New World

16. 1. 2020 16:49 | Téma | autor: Jan Slavík |

Hlad po pořádném velkém západním MMORPG je v komunitě online pozitivních hráčů obrovský. Není se čemu divit, World of Warcraft se pomalu mění v herního kmeta a od vydání posledních prominentních západních kousků, tedy Guild Wars 2 a The Elder Scrolls Online, nás také dělí již osm, respektive šest let. Navíc se ve všech případech jedná o archetypální onlinovky, tradiční záležitosti s dungeony a raidy, jejichž hratelnost krystalizuje v klasické trojici tank – heal – damage. A stejně jako jakýkoliv jiný, i tenhle mustr se po určité době unaví.

Lhal bych si do kapsy, kdybych se zmíněné trojici snažil upírat její kvality. Však zejména ve WoWku jsem sám strávil delší dobu, než je mi milé přiznat, ale čas neobelstíte. Hry zkrátka stárnou a s nimi i jejich koncepty. Svěžest se pochopitelně vytrácí, podmanivě jiskřivý pocit neprozkoumaných horizontů, co čekají jen na vaše dobrodružné výpravy, už se nikdy nevrátí. Bez ohledu na to, jestli se studio pokusí exhumovat mrtvolu a přiživit se na nostalgii. To pravé kouzlo už je prostě pryč.

New World od herní divize Amazonu se tak stal pro řadu hráčů ztělesněnou nadějí, kterou ale také doprovázela kanonáda pozdvižených obočí, když vyšlo najevo, že půjde spíše o sandboxovou, napůl survivalovou záležitost. Ale... slyšte, slyšte, není se čeho bát! Minimálně pokud se tedy povede všechno správně nastavit. Jako důkaz může posloužit již existující hra, na kterou se ale v širších kruzích pohříchu zapomnělo.

První kroky

Life is Feudal: MMO je titul, který, dle mého názoru, měl potenciál stát se nejlepším na trhu, ale hází si pod nohy tolik klacků, že ho nejspíš nikdy nenaplní. Zapáchá korunou na hony daleko, ubíjí děsivým grindem a nemotornost bojového systému vyvažuje snad jen obdobně prkenná jízda na koni, ale... Přes to přese všechno mi jeho svobodná nátura dokázala přinést zážitky takového druhu, jako se to nepovedlo žádné jiné onlinovce.

Obrovská, ve své době ještě prakticky netknutá divočina, která čeká, až si vyberete útulné místo k usazení a zakousnete se do něj svými rýči a lopatami, má svou těžko napodobitelnou magii. Od prvních zmatených stop vytlačených do písku úvodní pláže totiž dovede nebývalým způsobem pohltit. A to je mimochodem rovnou ústřední pointa, kvůli níž očekávám (respektive doufám), že i New World bude stát za to: Imerze. Tedy pohlcení, pohroužení do situace.

Vánek si pohrával se stébly a zvlněné pláně se táhly, kam až oko dohlédne. Sem tam keřík, občas náznak pohybu, když se v podrostu mihl divoký králík či koroptev. A uprostřed travnatého oceánu dva noví dobrodruzi. První rozhlédnutí, první hluboký nádech a vzápětí užaslé uvědomění, že tahle obrovská planina je na mapě dostupného světa jen nepatrná kapka.

Life is Feudal: MMO zdroj: tisková zpráva

Pocit nedozírných dálek a vědomí vlastní maličkosti v porovnání s majestátem přírody dělá svoje. Šponuje objevitelskou vášeň, laská touhu po útěku, které v realitě možná nikdy neodpovíte. Rozběhnout se nazdařbůh, však za obzorem čeká další a pak ještě jeden, je prostě balzám na eskapismus par excellence.

A pocit, že opravdu „jsme tam“, ten nastoupil s intenzitou padající kovadliny. V dlani pár lískových oříšků z keře opodál, s úplně prázdným břichem se totiž cestuje zle, a za pláněmi čekají hvozdy a mokřady. Nebo se radši vydáme na jižní ostrovy a stepi?

Remízek

Přeběhnout mapu v Life is Feudal: MMO trvá celý den. A to jakože prosím pěkně opravdu. Bez nadsázky, z jednoho konce na druhý to po svých zkrátka zabere od rána až do večera, a to ještě v případě, že vás po cestě nesežere vlk nebo nepotrhá medvěd. Mít za zády domov, útočiště, pevný bod je tudíž poměrně vhodná věc. Po pár dnech nomádského korzování jsme se tak rozhodli dát životu bludných vagabundů vale a vyhodit kotvy.

Ale vybrat si místo k usazení, to není jen tak. Musí tam být nejen hezky, ale nesmí být ani nouze o jídlo a materiály pro řemeslníky. Míst, kde by se malinká dvojmužná osada vyjímala, jsme při svých poutích viděli nespočet, ale nakonec jsme osídlili mýtinu uprostřed lesíku kdesi na severu. Bylo to blízko k vodě, dalo se tam rybařit, a dřeva i potravy byl dostatek.

A tam začalo naše živobytí. Já kovář a stavitel, spoluhráč tesař a horník a třetí do party bylinkář. Na našem lesním ostrůvku začalo být záhy pěkně živo. Zpěvu ptáků dodalo rytmický podkres zvonění kovářského kladiva, k obloze se napínalo několik sloupců dýmu z tavicích pecí, v kurnících se začala hromadit vejce, ze záhonů vyrazily první lístečky salátů a tečku za symfonií přidaly zvuky sekery a pily s občasným crescendem padajícího stromu.

Life is Feudal: MMO zdroj: tisková zpráva

Bylo to výborné povyražení. Kousek na sever se rozprostíral obrovský hvozd – tam jsme vyráželi na lov či pro dřevo, protože jsme si nechtěli kompletně vykácet „vlastní“ les. Na jih zátoka a za ní hornatý poloostrov, jehož hřebeny osídlil cizí cech.

Poklidné hospodaření samozřejmě zpestřovala i setkání s ostatními obyvateli místního severu. A oproti očekávání k nim i na tak gigantické mapě docházelo poměrně často. Bál jsem se, aby třeba typická internetová nátura iluzi středověké osady poněkud neponičila, ale kupodivu byl nakonec pravdou opak. Koho jsme potkali, byl totiž do jiného světa ponořen úplně stejně jako my.

Jednou jsme třeba při průzkumné výpravě do severních hor narazili na loveckou výpravu našich vzálených sousedů. Pozdravili jsme se, poseděli u ohně a sdíleli historky ze života, zatímco stíny byly delší a delší a mezi okolní stromy se pomalu vkrádala noc.

Pak se u mé kovářské dílny třeba zastavil neznámý poutník. Možná ho přilákal stoupající dým, možná na nás narazil náhodou. Ptal se, jestli bych mu nemohl vykovat hřebíky a výměnou nabízel pár lan – byl to totiž provazník. Zatraceně se hodila, nikdo z nás je v tu dobu ještě uplést neuměl. Zákazník se posadil a trpělivě čekal, až rozpálím výheň a až změkne železo, pak mě pozoroval při výrobě zakázky. Vyměnili jsme si zboží, popřáli si hodně štěstí a host se zase vytratil v dálce mezi kmeny bříz, pokračuje ve své pouti. Silnější, opojnější pocit opravdového středověkého života jsem, myslím, nikdy předtím neměl.

zdroj: Archiv

Jindy jsme zase byli přehnaně náruživí při výpravě za kvalitním dřevem a pustili se omylem do kácení stromů, co si pro své potřeby vysadila sousední guilda. Někdo to nejspíš slyšel, protože se už za pár okamžiků rozezněl dusot kopyt a najednou kolem nás stála jednotka impozantních rytířů a s nimi v brnění zakutý baron cechu. Proti nim dva vágusové, co se u trčícího pařezu překotně snažili schovat sekery za zády. Nebudu lhát, cítil jsem se v tu chvíli jak Jarek Nohavica, kterého se zeptali, co je ukulele.

Velitel místo okamžitého ukončení naší existence naštěstí nejdřív požadoval vysvětlení a když vyšlo najevo, že za kazisvětstvím nebyl zlý úmysl a že jen prakticky stále pořádně nevíme, co se sluší a patří, takřka viditelně pookřál. Vysvětlil, že vyšlechtit stromy na takhle vysokou kvalitu dá pořádnou práci a že tudíž není úplně ideální je bez rozmyslu kácet. Pak nám na znamení dobré vůle dokonce věnoval stříbrný prsten. O poznání později jsme sice zjistili, že to je absolutní cetka, co ho nestála vůbec nic, ale v tu chvíli jsme si opravdu připadali jak banda drnohryzů, nad nimiž se smiloval svrchovaný pán. Super vzpomínka.

Nezapomenu ani na svůj robinhoodovský pokus se obohatit. Zmíněná guilda na poloostrově byla bohatá, já byl chudý. A bohatým se má brát, chudým dávat, samozřejmě. Přeplaval jsem zátoku a pod rouškou noci pozoroval, až se nebude nikdo ometat okolo. V nestřeženém okamžiku jsem jako hamižný přízrak vyrazil ze stínů, honem si narval batoh cizí stříbrnou rudou a pelášil s ní pryč jak křeček s naducanými tvářemi. Jenže jsem jí nakradl moc, což jsem zjistil velmi záhy po skoku do vody, abych přeplaval zpátky. Váha mě stáhla ke dnu, kde jsem se jako správný zlořád potupně utopil i s kořistí. Inu, kdo s čím zachází...

Průzkum podruhé

Abyste si nemysleli, tenhle nájezd na cizí sklad nebyl jen tak z plezíru, ale z pragmatické nutnosti. Při výběru lokality jsme totiž přehlédli jednu zásadně důležitou věc, totiž naleziště kovů. Dřeva bylo dost, písku a jílu na pláži jakbysmet, ale pro kamení na stavbu nebo rudy ke zpracování jsme museli pořádat několikahodinové výpravy do severních hor. A to nás pochopitelně obrovsky brzdilo. Pomalu se nám v hlavách usadilo pochmurné zjištění: Budeme se muset přestěhovat.

Tak se znovu dobývaly horizonty. A zase to byla pohlcující, fenomenální zábava. Z luk brázděných říčkami jsme došli k hustým lesům, kde přes podrost nebylo vidět na pět metrů, drápali se na severozápadní hory a hledali průsmyky mezi zasněženými špicemi. Doputovali až k úplnému kraji severských ledů a zjistili, že se na sněhu nedá pořádně stavět.

Během výpravy jsme třeba jednou narazili na sídlo cechu. Muselo jít o pěkně lidnatou guildu – měli poměrně velké město s velkolepým, ježatým opevněním. A před branou střelnici, řadu terčů, kde cvičil jeden z jejich kušníků.

zdroj: Archiv

Nenapadlo nás nic lepšího, než po něm z legrace vystřelit. Byla totiž noc a je potřeba si uvědomit, že Life is Feudal: MMO neukazuje hráče na mapě, ani nad hlavou nemáte jméno či jiný identifikátor. Jinak řečeno, když stojíte ve tmě, tak prostě a dobře nejste vidět. Nebohý kušník ale stál proti loučím a tudíž v konstrastu vidět byl.

Pálili jsme z kraje lesa, nějakých několik set metrů daleko, čistě pro legraci – se zásahem se nepočítalo, však bylo potřeba střílet po takové balistické křivce, že člověk mířil prakticky někam na mraky a doufal. Jenže pak to přišlo! Trefa! Naprostou náhodou, samozřejmě, a hlavně ne do kušníka, ale, a to bylo ještě lepší, přímo do jeho terče. Nemožná střela, co byste úmyslně netrefili z tisíce pokusů.

A představte si, co musel vidět on – namířil, vypálil... a najednou měl v terči dva šípy! Ještě štěstí, že hra nemá integrovaný vstup mikrofonu, protože když jsme viděli, jak chudák zpanikařil a začal zmateně pobíhat, rozhlížet se kolem dokola a napínat oči do tmy, netuše, která bije, nezřízený výbuch smíchu by naši lesní pozici bezpochyby okamžitě prozradil.

Vzestup a pád téměř majestátní říše

Po dvou dnech putování a průzkumu jsme konečně našli nový domov. Rovinku uprostřed hor, pod srázem voda a geologický průzkum, který jsme tentokrát nezanedbali, odhalil ložiska mědi, železa i stříbra. Bylo rozhodnuto. Naši vesničku v remízku jsme po hořkosladkém rozloučení nechali v zádech a vydali se na dlouhý exodus s vozíky a batohy.

V tu dobu už nás bylo asi patnáct, takže jsme se na planinu snesli jak kobylky. Vykáceli stromy a začali rovnat půdu. Brzy stála první obydlí, stáje a tentokrát i pořádná kovárna. Jednou k nám dorazil i velvyslanec ostrovní aliance a nabídl spojenectví, až se trochu usadíme. Začali jsme zvedat valy a kolíkovat budoucí opevnění. Všechno vypadalo na nejlepší cestě.

Life is Feudal: MMO zdroj: tisková zpráva

Plánovaný majestátní Gondolin ale nakonec nikdy nestál, a tentokrát nikoliv kvůli Maeglinově zradě. Ale protože se skupinka postupně rozpadla a v Life is Feudal: MMO kolektiv zkrátka a dobře potřebujete. O samotě či ve dvou lidech nezmůžete nic. A když jsme nakonec zůstali v našem pomalu chátrajícím sídle opět sami dva, stejně jako kdysi na těch prvních pláních, už jsme neměli vůli znovu dávat dohromady další skupinu a místo toho přestali hrát.

Mimochodem, trochu za to můžu sám, protože jsem v té době dostal Kingdom Come na recenzi a byl kvůli tomu týden pryč. A když týden chybí kovář, celé město se nehne, a lidi to přestane bavit. Studio Warhorse položilo naše království!

Žerty stranou, ve hře jsme strávili zhruba půlrok, což na MMO poměry není zas tak moc, ale i během takto relativně krátké doby nás hra stačila zahrnout pocity, dojmy, vzpomínkami a zážitky, ke kterým se při debatách o hrách milerádi vracíme dodnes. A zapsat se podobně hluboko, to se vážně nepovedlo až tolika titulům.

Nemělo by tudíž být překvapením, že jsem si pak častokrát povzdechl, jak skvělé by bylo mít hru podobného ražení, jen vybroušenější, s větším rozpočtem a bojovým systémem, ze kterého si jeden nemá chuť usekat ruce v zápěstí. Už chápete, proč se těším na New World? Kéž bych se nepletl a opravdu to bylo přesně tohle. Life is Feudal: MMO, jen lepší. Kéž by! O něco jasněji budeme mít v dubnu, až začne beta.

Nejnovější články