Idea Battlemode spočívá v zápasech 2v1. Na jedné straně stojí dva hráči v kůži pekelníků, na straně druhé jeden hráč coby Doom Slayer. Pekelníci mohou válčit v kůži Revenanta, Mancuba, Pain Elementala, Maraudera nebo Archvila a navíc si k ruce povolávají umělou inteligencí ovládané impy, hell knighty nebo arachnotrony. Naproti tomu Doom Slayer se spoléhá akorát sám na sebe a na svůj kompletní arzenál zbraní. Tedy žádné výmluvy na neschopné spolubojovníky! Že to na hony smrdí nevyvážeností? Jak kdy.

Mariňákem v online pekle

Studio id Software se nechalo slyšet, že cílem tohoto nového (a zároveň i jediného!) multiplayerového módu je přenést zážitek z příběhové kampaně do online světa. A pravdou je, že když hrajete za Doom Slayera, opět řádíte v arénách plných démonů, trampolín a hrazd, opět máte za úkol všechno srovnat se zemí a opět si připadáte jako nezkrotná živelná síla. Tedy dokud nenarazíte na dva aspoň trochu sehrané protivníky v kůži démonů. Ti vás naopak zkrotí docela rychle…

Je příliš brzy vynášet definitivní soudy nad (ne)vyvážeností multiplayeru v Doom Eternal, ale málokdy jsem se ocitl v zápase, kde by Doom Slayer proti vlně pekelníků zvítězil. Může to být tím, že Doom Eternal vyšel teprve před pár dny a lidé se nerozvážně pouštěli do multiplayeru předtím, než se pořádně vycepovali v singleplayeru.

Coby Doom Slayer totiž máte k dispozici (téměř) všechno nádobíčku z příběhové kampaně, tzn. osm zbraní, dva druhy granátů, plamenomet, úder pěstí a motorovku. Osobně mám však singl projetý křížem krážem, a přesto jsem vítěznou vlajkou mariňáka moc často nemával.

Častá vítězství démonů jsou z mé zkušenosti způsobená prostě a jednoduše tím, že pekelníci mají ohromnou početní převahu. Osamocený hráč-démon nemá proti osamocenému hráči-Doomguyovi šanci, jenomže takový scénář nastane jen výjimečně. Mapy nejsou rozsáhlé a aspoň trochu gramotní hráči-démoni se tudíž na Doomguye sesypou najednou a ještě si několikrát za minutu přizvou AI kámoše.

Minioni mohou Doom Slayerovi paradoxně pomoci, protože zkušený harcovník z nich vytluče brnění, zdraví a munici. V praxi ovšem bývá osamocený hráč spíše udupáván (ledaže narazíte na clocknera, to pak vaše démonické ego zapláče). I když se totiž mariňákovi podaří ulovit glory kill nebo vraždu motorovkou, schopný démonický hráč aktivuje schopnost „loot block“ a ze sypajících zásob zbyde človíčkovi akorát suché z nosu.

Základní pravidlo úspěšného online Doom Slayera zní následovně: Kašlete na křoví kolem a soustřeďte se na své dva hlavní cíle. Ostatní démony využívejte jen jako zdroj zásob. Osvědčilo se mi nepřátelské démony nejprve zranit a pak teprve jednoho dorazit.

Po smrti prvního se totiž spustí 20vteřinový odpočet, po němž se mrtvý démonický hráč vrací do mače s polovičním zdravím. Opakovaně jsem zažíval situace, kdy mariňák picnul jednoho démona a ten druhý vzal nohy na ramena – což se dá velmi dobře, protože démon vidí hráčovu siluetu skrz zdi. Za chvilku se respawnoval první démon a mariňák obratem dostal po čumáku. Spolehlivá taktika na pekelné vítězství.

zdroj: Vlastní

Nejdřív podřadit, pak teprve přidat

Skočit do nového multiplayeru hlava nehlava není dobrý nápad. Moderní multiplayerový Doom už není jen o prostém běhání, skákání a střílení. Přibyla řada nových mechanik. Doom Slayera si osahejte v singlu, pětici hratelných démonů zase ve zdejším šikovném tutoriálu. Každý se totiž ovládá jinak.

Marauder ze všech nejvíc připomíná normální hraní za Doom Slayera, protože má shodné rychlé úskoky i dvojhlavňovou brokovnici. Naopak takový Pain Elemental létá vzduchem a nabízí úplně jiný zážitek. Tahle zubatá koule sice kdovíjaké drtivé zranění neuštědří a ještě k tomu je relativně pomalým, dobře viditelným cílem. Zato má supr přehled o bitevním poli a může dobře podporovat svého parťáka na zemi, pokud tedy hrajete s reálným parťákem, nikoli s internetovým anonymem. Doporučuji proto využívat soukromých mačů – na plnohodnotný zápas vám stačí všehovšudy tři lidé, a to už se poskládat dá.

Každý démon má jiné útoky a k tomu sadu speciálních schopností, od vyvolávání minionů přes léčení až po vytváření „hazard zones“. Každý z těchto skillů se po použití chvilku nabíjí, byť v praxi jde o takové fofry, že tlačítka pro skilly mačkáte skoro stejně často jako spoušť. Není toho málo a rozhodně to vyžaduje určitý cvik. Bylo by mylné domnívat se, že do Battlemodu jen tak skočíte a hned hrajete na plné otáčky.

Zápasy zpravidla netrvají déle než čtvrt hodiny a hraje se na tři vítězné. Několikrát jsme se skutečně dostali až na skóre 2:2 a tím i do pěkně vyhecovaného pátého kola. Zápasy postupem času gradují, neboť po každém kole si můžete zvolit dílčí upgrady. Více zdraví, rychlejší regeneraci úskoků, vyvolání pekelného barona nebo dokonce BFG-9000... Záleží, za koho hrajete. Mně osobně nejvíce sedělo běsnění v kůži Maraudera a paktování se právě s pekelným baronem. V ten moment bylo Doom Slayerovi vždycky ouvej.

Stejně jako singl, i multiplayer v Doom Eternal je svižné rodeo. Ještě více než v kampani je tady důležité neustále sprintovat, skákat a tím snižovat šanci protivníka, že vás picne. Jenomže jenom o vaší mobilitě a přesné mušce zdejší multiplayer není. Je také o dobrém využívání speciálních schopností, což čistou online střílečku posouvá k malinko taktičtějšímu žánru. A je už ryze na vás, zda vám toto vyhovuje, nebo byste radši klasický arénový deathmatch s pár zbraněmi a ničím dalším. To druhé zde totiž nenajdete.

Singl především

Po technické stránce je třeba ocenit, že se id Software nespokojili s recyklací singleplayerových arén a pro online svět postavili šest nových map. Taktéž potěší bleskový matchmaking s čekacími časy v řádu desítek vteřin (ještě aby ne, hned po vydání hlásil Steam 100 tisíc simultánních hráčů). Drobné lagování jsem zaznamenal pouze v jednom zápase, což připisuji na vrub špatnému připojení protivníka. Zkrátka a dobře, vše šlape.

Vývojáři do Battlemode integrovali také všechny ty dnešní serepetičky jako sbírání zkušenostních bodů, levelování, odemykání nových skinů atd. Zajímavější je, že do budoucna slibují též nové mapy, hratelné démony a vůbec dlouhodobou podporu (na mody bych si ovšem opět nevsadil a SnapMap se nevrací).

Chce se mi věřit, že multiplayer v Doom Eternal skutečně budoucnost má. Doom Eternal slaví prodejní úspěchy, a co je hlavní, oproti minulému dílu, kde byl vývoj online zápasů outsourcován do jiného studia, je Battlemode stoprocentně v rukách id Software.

Obdivuji rozhodnutí autorů přijít s nevšedním asymetrickým online módem, hraní za démony je skutečně dosti odlišné a s dobrým parťákem i uspokojivě zábavné. Stejně tak oceňuji snahu tvůrců přenést zážitek ze singleplayeru do multiplayeru – hraní za Doomguye opravdu evokuje singleplayer na obtížnost Nightmare, byť záleží na protivnících. Ale přesto...

… přesto mi tu chybí ten klasický arénový deathmatch. V takhle dobře hratelné střílečce s takhle zábavnými zbraněmi by byl jednoduše skvělý. A tak pro mě Doom Eternal nadále zůstává primárně špičkovou singleplayerovou akcí. Děkuji autorům za Battlemode, bylo fajn si ho vyzkoušet, ale teď se radši opět vrátím do Master Levelů na vyšší obtížnost.