Recenze seriálu Zaklínač: Něco končí, něco začíná
zdroj: Netflix

Recenze seriálu Zaklínač: Něco končí, něco začíná

22. 12. 2019 21:40 | Téma | autor: Václav Pecháček |

Něco končí, něco začíná. Rčením, které znají všichni fanoušci Zaklínače, by se dalo popsat i očekávání, které svět měl od jeho seriálového zpracování od streamovacího giganta Netflixu: „Končí Hra o trůny, začíná nový fantasy hit.“ Bohužel bych řekl, že tohle srovnání platit nebude a že se Geralt nezvládne uchytit v mainstreamu tak, jak se to povedlo Nedu Starkovi a spol. Ale fanoušci knížek, her a chytré fantasy nejspíš od televize odejdou spokojení.

Pro fanoušky

Osmidílná první série zpracovává dění dvou povídkových knížek (Poslední přání a Meč osudu) a přidává k nim docela dost své vlastní invence. Zatímco knížky se soustředí výhradně na dobrodružství titulního zabijáka monster, bělovlasého Geralta z Rivie, seriál je rozdělený na tři přibližně stejně důležité dějové linky sledující Geralta, jeho milou kouzelnici Yennefer a princezničku Cirillu. Znamená to, že na obrazovce na vlastní oči uvidíte události, které byly v knihách jen naznačeny: Yennefeřin výcvik na kouzelnické akademii v Arethuse nebo první nilfgaardskou válku včetně obléhání Cintry a bitvy o Soddenský pahorek.

Nové výtvory z pera scenáristů jsou u každé adaptace důvodem k obavám, ale v tomhle případě je knižní materiál elegantně doplněný tvůrčími nápady, které většinu času fungují dobře. Seriálová Yennefer je trochu jiná postava než ta knižní, ale má charismatu na rozdávání a mezi ní a Geraltem to jiskří. Příběh malé princezny je sice ze všech tří dějových linek nejméně zajímavý, ale drží ho skvělá Freya Allan jako Ciri. A role Nilfgaardu je oproti knihám taky poněkud pozměněná, ale ta změna dává smysl, protože divákům na samém počátku představuje aktéry, kteří budou důležitější později – Cahira a Fringillu Vigo.

Vůbec tedy nemám problém s tím, co si autoři do scénáře sami přimysleli. Spíš je škoda, že svoje dobré nápady neumí ideálním způsobem převést na obrazovku, a to ani když se co nejvěrněji drží Sapkowského předlohy. Například první epizoda je řemeslně zvládnutá skvěle, včetně naprosto brutálního masakru, který Geraltovi vysloužil přezdívku Řezník z Blavikenu, ale z nějakého zvláštního důvodu je velice vágně vysvětlené, proč se děje, co se děje. Čtenáři knihy budou vědět, proč se zaklínač řítí na tržiště s mečem v ruce, ale diváci, kteří se na Kontinent vydávají poprvé? Ti budou zaručeně tápat.

Je to problém, který provází snad úplně všechny díly. Autoři jako by v diváky vkládali až moc velkou důvěru – vždyť oni to přece pochopí, oni si ten kontext domyslí! Ale výsledkem je podivně zmatené vyprávění, které občas trochu vyvedlo z rovnováhy i mě, který mám knížky fanaticky načtené. Mí kamarádi, kteří Zaklínače znají jen z her, anebo ho neznají vůbec, měli občas skutečné problémy porozumět tomu, co přesně se na obrazovce děje.

Zaklínač seriál

Geralt a Klepna jsou ovšem zdrojem nekonečného diváckého potěšení

Skoky časem

Celkové přehlednosti nepomáhá ani ono rozdělení na tři rozdílné vyprávěcí linie, které se ještě navíc odehrávají v odlišném čase. Děj třeba skočí od útoku na Cintru klidně o 50 let zpátky do doby, kdy se Ciri ještě ani nenarodila, aniž by byl tenhle temporální skok divákům jednoznačně vysvětlen – musí se zkrátka chytat drobných nápověd, třeba když někdo mluví v přítomném čase o postavě, která už předtím zemřela. Časové posuny se příliš nedají vyčíst ani z vizáže Geralta s Yennefer, protože ti navenek nestárnou.

Vyprávění je často poněkud uspěchané, protože musí skákat například od Geraltových eskapád v Dolině květů k Yennefer na univerzitě a Ciri na útěku, což jednak škodí tempu, jednak to nenechává dostatečný prostor pro nuance originálu. Mám pocit, že většina knižních povídek by sama o sobě vydala na jednu hodinovou epizodu – ale protože od Geralta pořád někam uskakujeme, výsledek působí zkratkovitě.

To mimochodem opět musí vadit hlavně lidem, kteří Zaklínače neznají. Čtenáři knížek (a hráči her) vědí třeba to, jak v zaklínačském světě funguje segregace elfů a trpaslíků, že lidé páchají pogromy, že nelidé odpovídají guerillovou válkou. Proto jim bude úplně stačit Filavandrelova rychlá rekapitulace, poněvadž v hlavě mají základ, vědí, oč běží. Nováčkům by naopak podle mého názoru vůbec neuškodilo podstatně víc otevřené expozice. Neříkám, že je nemožné se v seriálu orientovat – ale musíte se na něj soustředit, nezapnout si ho jen tak k jídlu, zatímco s někým chatujete na Facebooku. To z něj pak, pokud neznáte zdrojový materiál, nebudete mít absolutně nic.

Zaklínač seriál

Řekli byste, že je téhle paní 80 let?

Skvělí herci, horší draci

Co se týče technického zpracování Zaklínače, tak Hra o trůny to není – zrovna CGI draci tady opravdu nevypadají tak realisticky jako strašlivý Drogon. Ale tvůrcům se povedlo tolik dalších věcí, že jim nějakého toho divného plaza či sylvana rádi odpustíte. Choreografie soubojů je úžasná, hudba taktéž skvělá (a velice slovansky znějící), dokonce i kostýmy jsou povedené, když si odmyslíte nilfgaardské šourkové brnění – které mi ale v seriálu z nějakého důvodu vadilo daleko míň než na fotkách a nakonec jsem si jeho otřesnosti téměř přestal být vědom.

Nejhlasitější pochvalu si zaslouží casting. Nad Ciri v podání Freyi Allan jsem se už rozplýval, Henry Cavill jako Geralt dává kromě nekompromisního drsňáctví najevo i nenadálé momenty humoru a citu, a i když Anya Chalotra absolutně nevypadá tak, jak jsem si představoval Yennefer, její ztvárnění čarodějky plné lhostejnosti, frustrace, cynismu, nenávisti, bezohledných ambicí, ale i obyčejného lidského strachu a opatrné, zranitelné lásky je nakonec dostatečně hluboké, aby fungovalo samo o sobě bez ohledu na předlohu.

A skvělí herci se najdou i v menších rolích. Ve zdánlivě bezvýznamné úloze krále Eista září vtipný, charismatický Björn Hlynur Haraldsson, nemilosrdnou královnu Calanthé zase energií a důstojností nabíjí Jodhi May. Dobrý je Borch Tři kavky, výtečná je Tissaia de Vries, a dokonce i toho Marigolda, který se mi zpočátku úplně nepozdával, bych už po osmé epizodě za nic nevyměnil.

Zaklínač seriál

Cahirova helma sice vypadá příšerně, ale jeho herec je slušná volba

Adaptace se ctí

Každého fanouška originálu samozřejmě zarazí spousta lehce podivných tvůrčích rozhodnutí: proč Yennefer bojuje mečem? Proč Triss nemá nádherné vlasy? Co tam dělá ten úchylný doppler? Ale tak už to s tím převodem knížek na obrazovku bývá. Ke změnám každopádně dojde, některé se trefí do černého, jiné se zapíchnou mimo terč. Komu by to přišlo jako nějaká urážka velebné knižní předlohy, toho s dovolením odkážu na polský seriál, aby se podíval, jak taky může vypadat adaptace.

Pokud máte rádi knížky nebo jste alespoň hráli hry, seriál si rozhodně pusťte a nenechte se zbytečně naštvat bezvýznamnými detaily. Jen vám ostatním, Zaklínačem nepolíbeným (což by Geralt určitě rád změnil, holkař jeden), doporučuju, abyste při sledování buď dávali obzvlášť dobrý pozor, nebo si k tomu přibrali kamaráda, který se v univerzu vyzná.

Něco končí, něco začíná. Končí první série, začíná čekání na tu druhou, která je v přípravě a v níž se všechny ty časové a narativní osy protnou do jedné. Končí samostatné, neukotvené povídky, začíná zaklínačská sága. Končí toulání, začíná hon. Tím pádem by mohla skončit i vypravěčská nejistota, a když už jsme u toho, taky ne úplně přesvědčivé CGI, divné nilfgaardské brnění a tak podobně. Doufám, že skončí. Doufám, že začne něco lepšího. Ale jedno vím jistě: Zaklínač je už teď lepší než osmá série Trůnů.

P.S. Komu by snad přišlo zvláštní, že herní server recenzuje seriál, který s hrami technicky vzato nemá nic společného, berte to jako takové malé nastolení rovnováhy, odplatu za směšně příšernou „recenzi“ serveru Entertainment Weekly, kde se oba autoři vesele přiznávají k tomu, že se podívali akorát na tři díly, protože na víc neměli čas. Ale nezabránilo jim to napálit seriálu nejhorší možné hodnocení.

Nejnovější články