Animal Crossing: New Horizons je především o komunitě. Už ve své recenzi jsem zmiňoval úžas nad tím, jak se hře daří vyvolávat pocit společenství, aniž byste se potkali se skutečnými hráči. Na váš ostrov se postupně přistěhovávají cizinci, ať už jste je sami přizvali ze vzdálených ostrovů, nebo si vaše hnízdečko našli v průvodci.
I když se nedá mluvit o košatých dialozích, stejně je cosi uklidňujícího na prohození těch dvou, tří řádků slov. Zpočátku jste omezení jen na zdvořilé pozdravy a ještě zdvořilejší otázky typu: „Tak co je nového?“ Ale v jednu chvíli, po pár dnech na pustém ostrově, který čím dál tím méně připomíná holou zem, se to zlomí a z nevinného oťukávání se stanou sousedé na celý život.
Občas přiběhnou oni za vámi s radou či prosbou, sami je navštívíte v jejich skromné cimře, abyste viděli, jak si to zde zařídili. A hele! Tuhle lampu jsem ti přeci dal já! A ty sis ji tu vystavil? To pro mě tolik znamená. Možná to z pohledu čtenáře zní komicky, ale díky těmto malým detailům, možnosti dávat si vzájemně dary a nečekat nic na oplátku, se cítíte být součástí něčeho většího.
zdroj:
Vlastní foto autora
Je to velmi unikátní pocit toho, že někam patříte. V obrovské spoustě her jste samozřejmě součástí něčeho, nějaké skupiny vojáků či sportovců, ale nepamatuji si hru, kde bych prožíval podobné, neskutečně skutečné pocity socializace. Metro Exodus se svou semknutou komunitou cestujících je tomu blízko, ale ve výsledku je tento pocit ukamenován všudypřítomnou akční složkou.
To se kupodivu neděje v Red Dead Redemption II. Nedávno jsem se vrátil do rozehrané hry s cílem dostat se na její konec, nebo alespoň znatelně pokročit. Těšil jsem se, jak víc než po roce od poslední návštěvy Divokého západu půjdu plnit zajímavé mise plné zajímavých postav, zastřílím si, objevím něco nového.
Místo toho jsem strávil dvě hodiny v kempu. Když jsem totiž vyrazil k hlavní misi, která měla svůj začátek v sídle naší bandy, naprosto mě zasáhlo kouzlo zdejší komunity, které se mi z nějakého důvodu úplně vypařilo z paměti.
Už jen při příjezdu po hlavní cestě na mě kdosi volal s prosbou (v jeho hlase byla slyšet výhrůžka), ať řeknu, kdo jsem, a kratičký dialog mezi strážným a Arthurem byl rozhovorem starých přátel. Dříve jsem si stěžoval, že v kempu nemůžu běhat, teď mi taková možnost přišla nadbytečná. Volné tempo k tomu bezstarostnému životu bandity, který se zrovna vrátil z hektické akce, prostě sedí.
A jak jsem si takhle vykračoval noční krajinou, obdivoval neskutečnou krásu hry a zdravil každého, kdo se objevil poblíž, všiml jsem si kousek před bodem, kde by došlo ke spuštění mise, pokerového stolu. Říkal jsem, že kvůli tomu jsem hru po takové době přece nezapínal, ale vyhrála touha po hazardu. Ne kvůli penězům, kterých mám víc než dost. Poker je prostě skvělá hra.
A pak zase přišel ten nával přirozenosti a pocitu sounáležitosti. V jiných hrách by se jednoduše přešlo k nové obrazovce s rozdanými kartami, ale za to by se Red Dead Redemption II stydělo. Místo toho Arthur zvolal do placu, zda by si někdo nechtěl zahrát poker, a já po hlase poznal tři postavy, které se postupně přihlásily, přisedly ke stolu, během asi půlhodinové partičky klábosily k věci i mimo ni, a jen málokdy se opakovaly. Tak málo, že to nedokázalo rozbít výtečnou atmosféru.
zdroj:
Rockstar Games
Ten den už jsem se k misi nedostal. Místo toho jsem pomáhal ostatním tím, že jsem jim přinesl vodu od řeky, kuchaři sehnal nějaké maso a dal koním seno. Chtěl jsem být, a byl jsem, součástí skvělé komunity, pro kterou jsem tam nebyl jen já, jak to ve hrách většinou bývá, ale byla tam i ona pro mě. Reagovala na mě, považovala mě za svého člena, nechala mě pocítit vlastní důležitost.
Nikdy by mě nenapadlo, že by Red Dead Redemption II a Animal Crossing: New Horizons byly v mých očích naprosto rovnocenné hry, ale je to tak. A jak si teď uvědomuju, mají kromě pocitu začlenění společné i poklidné „minihry“, díky kterým jejich komunita prosperuje.
I když jde o naprosto odlišné hry, oběma se podařilo vyvolat jeden a ten samý pocit, pocit společenství, nejsilnější, s jakým jsem se kdy setkal. A ne, nechci aby se tak dělo v čím dál tím více hrách. Nepotřebuju, aby tyhle unikátní zážitky přišly o svou jedinečnost.
