Slasti a strasti Pathfinder: Kingmaker očima Jirky a Vaška
zdroj: Foto: Owlcat Games

Slasti a strasti Pathfinder: Kingmaker očima Jirky a Vaška

29. 12. 2018 17:00 | Téma | autor: Redakce Games.cz |

Pathfinder: Kingmaker je navzdory všem svým chybám jedno z nejlepších RPG roku. A čím toto autoritativní prohlášení podložíme? Samozřejmě vtipným dialogem našich dvou redaktorů, kteří do simulátoru kralování a bojování spadli nejhlouběji: Jirky a Vaška. Jeden psal recenzi na Games, druhý do Levelu a oba mají spoustu zážitků, o které se s vámi chtějí podělit.

Vašek: Byla to jízda, Jirko. Začali jsme jako popliváníhodní nuzáci, o které by si nikdo neopřel ani válečného oře, a nakonec jsme se stali hlavou vlastní mocné říše. Moje cesta byla navíc ještě trnitější než tvoje, protože jsem se do té doby nikdy nesetkal se sadou D&D pravidel Pathfinder, na kterých je celý Kingmaker založený. Když mě na kost ohlodalo nesmrtelné hejno hmyzu nebo když jsem dostal po čuni od nájemných vrahů v prvních dvou minutách tutoriálu, bylo to docela drsné přivítání do nového světa.

Jirka: Mě čekalo drsné přivítání ještě o chvíli dřív: při tvorbě charakteru. Mám trochu slabost pro plánování postav v D&D, takže mi bylo hned jasné, že na startu hry strávím přinejmenším dva dny. Což se taky nakonec stalo, nicméně z toho vyšel Mágus stříhnutý dračím učedníkem (Dragon Disciple). Zní to trochu šíleně, ale stěžovat si nemůžu – ani brouci mě tak nepotrápili, jako tebe. Měl jsem ale trošku dilema, zda hrát za zlou, anebo hodnou postavu. Pro co jsi se rozhodl ty, Vašku?

Vašek: Mého šermíře z rodu Aldori jsem zamýšlel jako chaoticky dobrého žoldáka, který sice ve své cestě za slávou a bohatstvím nepůjde přes mrtvoly, ale ani se nenechá svazovat běžnými morálními pravidly. Aby to však fungovalo, musel jsem si vypnout dialogové ukazatele přesvědčení, přesně jak doporučuješ v recenzi. Měl jsem totiž tendenci automaticky klikat na možnost, která odpovídala mému přesvědčení, abych „min-maxoval“.

Jakmile jsem tuhle berličku zlomil přes koleno a zahodil do křoví, rázem byla moje cesta daleko zajímavější a moje postava se posunula mnohem blíž neutrálnímu oportunistovi, než bych byl býval na začátku čekal. Ani nějaká ta drobná vraždička mi nesmrděla - samozřejmě pro vyšší dobro. Tedy to moje.

Jirka: Ha! Přesně takhle jsem chtěl svou postavu vést i já. Nakonec jsem ale sklouzl do svého typického gameplay: dobrák, který se snaží vyhýbat jen zákonně dobrému chování (fanatik, to je něco, co ze srdce nesnáším). Sklízím ale plody dobroty: obyvatelé království mě milují, prozpěvují si po kraji, jaký dobroděj jsem. To zahřeje u srdíčka, i když teda jen ve hře.

Uznání jsem se nicméně nedočkal od Jaethal, chladné nemrtvé elfky, ani trpaslíka Harrima, pro kterého je každé milosrdenství oddálením od nevyhnutelné náruči smrti. Ale to je dobře, že hra není černobilá. Předpokládám, že tvůj oportunistický hrdina je s nimi velký kamarád…

Vašek: Ani ne. Největší „kamarád“ jsem byl s půlelfkou Octavií, a to dokonce takový, že jsme spolu začali nezávazně spát. Návrh na trojku s půlorkem Regongarem jsem zdvořile odmítl. Základním kamenem mojí družiny ovšem byly jiné dvě ženy - šílená barbarka Amiri, která se svým gigantickým obouručákem sloužila jako nejspolehlivější DPS (zvlášť když jsem ji kouzlem nafoukl do dvojnásobné velikosti), a pak rytířská Valerie, která má pro změnu ohromný štít a představuje něco jako Shermana ve středověké fantasy podobě.

Ale složit konkurenceschopnou družinu mi trvalo překvapivě dlouho, než jsem pronikl do všech složitých detailů systému Pathfinder, a abych se přiznal, můj vlastní šermír celou dobu patřil k těm nejslabším členům party. Myslím, že kdybychom si dali multiplayerovou bitku, rozšvihal bys mě jako příliš horlivá domina.

zdroj: vlastní video redakce

Jirka: Asi přeskočím zdvořilostní fráze (něco jako „nechci znít samolibě“ nebo „domnívám se“) a řeknu to narovinu: rozsekal bych tě v jednom kole! Popravdě, ani bych neměl jinou možnost. Mágus v mé podobě je takzvaný „glass canon“: jakmile něco nesejme první on, pravděpodobně bude sejmut hned, jak se obrátí karta. První zásah, ten musí být smrtící. Naštěstí k tomu má Mágus dobře předpoklady. Dokáže přenášet kouzla na svou zbraň, takže v jednom úderu zaútočí jak zbraní (a ta taky není žádné párátko!), tak připraveným kouzlem. V případě kritického zásahu je to taková řacha, že panenky protáčela i Amiri.

Jako ideální zbraň jsem zvolil šavli, která má kritický rozsah 18-20, takže s ní padá „kritik“ docela často. A k tomu synergie z Učedníka draka, který se stoupající úrovní dostává přirozený bonus do síly. Vyšší síla = vyšší útočné číslo = vyšší šance na zásah = vyšší šance na kritický úder. Jednoduchá rovnice, která funguje. Bohužel, to stejné se nedalo říct o správě království, kde mám značné mezery. Asi jsem si vybral špatné pomocníky, kteří se z misí vraceli s neúspěchem častěji, než by mi bylo milé. Ty vrtkavé kostky.

Vašek: Přišlo mi trochu zvláštní, jak moc je panování závislé na náhodě. Teoreticky můžeš svými ministry jmenovat ty nejlepší lidi z celého okolí, vysílat je přesně na mise, které jim sednou, dělat všechna co nejsprávnější rozhodnutí… a stejně se ti všechno začne rozpadat pod rukama, protože jeden z tvých rádců hodil šestku místo sedmičky.

Jinak mě ale správa království nesmírně bavila - přišlo mi skvělé, že na vysoké posty můžeš jmenovat jak odborníky, tak členy své vlastní družiny, a že každý z nich se na svět dívá z trošku jiného úhlu. Když je tvým dvorním generálem gentleman Kassil Aldori, je to něco úplně jiného, než když velení armádě svěříš krvelačnému Regongarovi.

A vůbec mi nevadilo, že jsem i coby baron lozil po krajině a likvidoval trolly, místo aby to za mě dělali nějací pohůnci. Přece jen jsme na okraji civilizovaného světa, lidí tu není moc, takže je jenom logické, že se o ty nejhorší problémy postará chlápek, který si svůj titul dobyl hrubou silou. A mého šermíře by stejně nebavilo sedět na zadku v hradě.

Roleplay tak pro mě fungoval skvěle - na pár dní vyrazit ven z města, zapíchnout zloduchy, objevit nové příležitosti, pak se vrátit na trůn, vydat edikty a zákony, a zase dál a dál. Byrokracie smíchaná s dobrodružstvím. Jako kdyby Babiš čas od času vyrazil bít nepoctivé taxikáře na letiště.

Jirka: A to je možná dobrý tip pro pana premiéra. Moment, hned si zajdu pro číslo k Petrovi Stuchlíkovi. Ale zpátky ke hře. Mým vojskům vládla nekompromisní Amiri. Ačkoli jsem u některých misí měl pochyby, zda je direkt na lopatky tím nejlepším řešením, barbarka měla kupodivu nejvyšší míru úspěšnosti. Účel světí prostředky.

Co se mixu putování a správy království týče, překvapivě mně po kratším „záběhu“ vyhovovaly i časové limity. Člověka to nutilo nebloumat bezcílně mapou, ale pravidelně se do hlavního města vracet. Tam na něj už samozřejmě čekala spousta vyslanců, naštvaných občanů a dalších problémů k řešení, ale zároveň i pár příležitostí. Z nich mě trošku mátly mise, které měly za cíl vybudovat v království stánek nějakého obchodníka – po splnění jsem očekával, že se mi na mapě objeví puntík, kde seženu exkluzivní výbavu, ale nakonec z toho byly „jen“ bodíky do statistik říše.

I ty se však hodily vzhledem k tomu, že jsem pro svou dobrosrdečnou povahu vedl království silně směrem k loajalitě poddaných a například armádu jsem trochu zanedbával. Ale všechno má své pro a proti – při krizi s nájezdem magických stvůr nebo goblinů jsem se tak vyhnul hromadnému exodu obyvatel. Well played, Pathfinder.

zdroj: Archiv

Vašek: Well played, barone Jiří, zvaný Dobrotivý. Já se bez mučení přiznám, že během první vážné krize, kdy se na magickém pahorku začali rojit obří pavouci, jsem si musel na chvilku snížit obtížnost, jinak bych se přes tu pasáž v životě nedostal. Ach, ten zatracený spektrální arachnid, kterého nikdo z mých podržtašků nebyl schopný trefit! Chvíli jsem si myslel, že to je bug, ale pak mi došlo, že to by musel mít šest nohou místo osmi. Ha. Ha. Když už jsme u bugů, trápily tě tam nějaké závažné technické chyby? Já jsem se dost zapotil během několika questů (třeba toho se zákeřnou dryádou), které se mi odmítly zapsat do deníku a já náhle tak úplně nevěděl, co si počít.

Jirka: Hra není úplně bez chyb, to je třeba si přiznat. Kromě závažnějšího bugu v implementaci pravidel, který jsem popsal v recenzi, mě také občas potrápily deníkové zápisky. Ne že by se mi něco zapomnělo zaznamenat, ale často byly popisy toho, co je třeba udělat, hodně sporé, takže jsem byl nucen hledat pomoc na webu.

Jiné chyby jsou spíš takové úsměvné: „bugtanečky“ postav, které se snažily dostat přes své spolubojovníky například k východu z lokace a začaly se točit na místě. Doufejme, že po řádné péči, kterou vývojáři hře i po vydání dávají, se v závěru vše nezvrtne a nenaloaduju se do bugfestu, jak někteří uživatelé na fórech upozorňují. To mě naštěstí ještě nepotkalo.

Vašek: Já všechny chyby a chybky překousl s neutuchávajícím potěšením. Kingmaker je pro mě výjimečná hra, protože mi přináší dva typy fantazie najednou a spolu s nimi dva typy potěšení. Půlku času jsem se cítil jako chrabrý dobrodruh překonávající nástrahy divočiny a temných slují. A půlku času jsem byl moudrým panovníkem zodpovědným za životy oddaných poddaných.

Obě tyhle iluze fungují skvěle a je vynikající, že se je podařilo spojit v jediný ohromný celek. To, co se nepovedlo pevnosti v prvním díle Pillars of Eternity ani vlastní lodi ve druhém díle, zvládá Kingmaker s přehledem. Ta hra mě umí frustrovat svou obtížností a vytočit nejasně nastavenými systémy či chybami, ale nikdy mě nepopichuje tak moc, abych ji přestal obdivovat.

Jirka: Nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Pro mě má Kingmaker navíc ještě jeden aspekt: je to konečně další pískoviště, kde se můžu vyřádit ve tvorbě roztodivných hrdinů. Mou snahu navíc podporuje nekompromisní obtížnost, která každou hloupost ve vedení postavy potrestá smrtí. To je hned motivace, vymýšlet nesmrtelný build!

A tak si plánuju charismatické zaklínače s mečem, zenové barbary s klerikem nebo ladné bojovníky s dvěma rapíry. Když nad tím tak přemýšlím, zajímalo by mě, zda by šlo hru dohrát pouze se skupinou čtyř postav. Hm… Vidím, že moje Vánoce budou spíše než klidné a mírumilovné plné bojů a nestvůr. Ale co bych pro vítězství neobětoval!

Vašek: Já bych se pro něj nechal klidně ukřižovat, ale pak bych další tisíce let musel ubohým smrtelníkům nadělovat dárky. A to nehodlám. Takže mě místo toho někdy pořádně naučíš pravidla. Do té doby tobě i čtenářům přeju hezké svátky, hodně lásky a co nejmíň spektrálních pavouků.

Nejnovější články