To je celkem zásadní úspěch pro jakýkoliv “origin příběh”, jehož pravidel se Tomb Raider úzkostlivě drží. První půlka je tedy pomalejší, se spoustou vysvětlování, ale taky nenuceně vkládaných akčních scén, ať už jde o honičky v Londýně nebo v Hong Kongu. Děj se posléze přesune na tajemný ostrov a hledání tajemné císařovny Himiko i Lařina ztraceného otce se může rozjet naplno.
Režisér Roar Uthaug řemeslo umí, jak ostatně ukázal i ve své domácí blockbusterové produkci, norské Vlně, ale hlavně pracuje s jednoduchým scénářem, v němž je dost prostoru pro postavy. Jednoduché postavy. Někomu to může připadat skoro jako návrat do schématických devadesátých let, kdy je hrdinka Mirkem Dušínem, záporák je jednorozměrným démonem, podržtaška se vždycky ve správný čas vyřítí s kulometem a tatínkové jsou tu od toho, aby rozdávali rady ve flashbacích. Jenže ono to tu je, protože je to v zásadě neprůstřelné - ve filmech i videohrách.
Původní adaptace s Angelinou Jolie jsou symbolickou výkladní skříní tehdejšího nepochopení videoher Hollywoodem. Dialogové scény připomínají reklamu na dámský šampon nebo nové šaty od Versaceho, akční scény jsou příliš edgy, nastříhané epileptickým stylem, protože tak to přece mají hráči rádi, ne? A děj je plný zvratů, které by v devadesátkových akčňácích neprošly, ale v herní adaptaci papír snese všechno. Mám trochu pocit, že producenty ze Square Enix Tomb Raideři s Angelinou budí uprostřed noci, a tak si v nové adaptaci vydupali, že děj herní předlohy je dost dobrý na to, aby se na něj v zásadě nesahalo. Chceme jednoduchý origin s hrdinkou, kterou budou mít diváci rádi. A co chtěli, to dostali. Otázkou je, jestli to bude stačit.
zdroj: Archiv
Veškeré herní adaptace byly doposud v recenzích třískány hlavně za to, že se s předlohou do značné míry rozchází, nebo nezvládají zachytit jejího ducha. Výjimkou z pravidla byl možná devadesátkový Mortal Kombat, ale to je částečně proto, že tehdy byly zcela jiné nároky a režírující Paul W.S. Anderson si skutečně s dějem hlavu nelámal a natočil v zásadě obdobu Krvavého sportu s pár firebally navrch. A pak je tu ještě výborný Silent Hill, který to ale od hardcore fanoušků schytal právě za to, že se herní sérií pouze inspiroval.
Tomb Raider z tohoto hlediska patří mezi nejvěrnější herní adaptace, ale to mu dost možná podráží nohy. Je to solidní řemeslo, ve kterém vše rychle odsýpá a jednotlivé dílky do sebe vždy včas zapadnou. Jenže je to zároveň film za pouhých 90 milionů dolarů, takže v nákladnějších akčních scénách vystrkuje růžky zelené pozadí a ony kulisy prostě nepůsobí patřičně epicky. Což může být daleko větší problém než jednoduchý děj.
zdroj: tisková zpráva
Schematičnost zápletky totiž mohou cupovat na kusy jedině pokrytci. Všichni ostatní si uvědomí, že jsme se dostali do časové smyčky, za kterou si videohry svým způsobem mohou samy. Jak série Tomb Raider, tak třeba Uncharted totiž vznikají pod taktovkou lidí, kteří milují Indiana Jonese nebo Honbu za klenotem Nilu. Etalony dobrodružného žánru, jimž se chtějí tematicky přiblížit. A tak jsou i herní scénáře plné klišé a občas i kýče. A nádherně to funguje, protože právě tyhle herní příběhy nám přinášejí poetiku pro hollywoodské staromily.
Jenže jakmile je nový filmový Tomb Raider úzkostlivě opisován z herní předlohy, vzniká kopie z kopie a na stříbrném plátně pak celé dobrodružství může působit skutečně archaicky. Za sebe rovnou říkám, že raději beru povědomý a několikrát odvyprávěný příběh, než další experimentování ve snaze odlišit se za každou cenu. Takových potopených projektů už jsme viděli příliš. Lara si může dovolit “blbnout” v dalších dílech, ale originy jsou vždycky opatrnější, takže v tomhle skutečně Tomb Raider nechybuje.
Jenže… jenže… nový filmový Tomb Raider je v zásadě komorním akčňákem, který je svázaný průměrným rozpočtem. A to tváří v tvář tříáčkové herní předloze nemusí obstát. Hráč totiž může z kina odcházet s pocitem, že tahle pasivní ilustrace vznikla jaksi navíc, protože Tomb Raider a Rise of Tomb Raider mají nejen víc prostor na vyprávění a tesání postav, ale hlavně ve spektakulárních cutscénách nemusí řešit, že v záběru nesmí být příliš soch, zrezivělých vraků letadel a lodí, nebo kaskadérů, protože by se to nezaplatilo. I proto vypadají cutscény v herních Tomb Raiderech epičtěji a mohou si dovolit i netušená kouzla s kamerou. Filmový Tomb Raider pak vedle těch herních vypadá místy jako chudý příbuzný - zvlášť ve scénách, kde je tolik CGI, že jedinou změnou oproti zmíněným cutscénám je samotná Alicia Vikander.
Má tohle dilema vůbec řešení? Proč chodit do kina na herní adaptace, když samotné předlohy často překonávají filmy i po stránce vyprávění zvukem a obrazem, přičemž na nich často dělají i šikovnější tvůrci s větší fantazií? Tomb Raider je v téhle problematice důležitým milníkem. Je to adaptace, která všechno zvládá uspokojivě, neplive do tváře předlohy a nabízí solidní akční scény i sympatickou hrdinku. Stačí to na zabití dvou hodin v kině i nedočkavé vyhlížení další hry s Larou v hlavní roli. Ale pokud přesto čekáte od hollywoodských adaptací víc, možná se jejich kletbu nikdy nepodaří zlomit, protože médium jako takové prostě vždy narazí na svůj vlastní strop.
