Ať už se jedná o sérii Pro Evolution Soccer nebo FIFA, kamera se vždycky snaží napodobovat úhel, pod kterým čutání sledujete v televizi. To znamená, že vaše nehmotné „já“ jezdí po jedné z postranních čar od brány k bráně podle toho, kde se zrovna vyskytuje míč. Tenhle pravolevý pohyb ale není tím jediným, protože kamera se zároveň posouvá i mezi postranními čarami, nahoru a dolů. V praxi to znamená, že o dění u protější čáry máte přehled v podstatě vždycky. Ale bližší lajnu často vůbec nevidíte, i když se zrovna hraje ve středu hřiště.

Ano, právě jste si přečetli zdlouhavý odstavec nimrající se v pohybu kamer. Omlouvám se. Ale vydržte, má to pointu. Konkrétně tu, že minimálně z mé vlastní zkušenosti je protější postranní čára – a tedy i hráči, kteří na té straně operují – mnohem využívanější než strana hřiště, na kterou je hůř vidět. Především, pokud stejně jako já rádi hrajete s krajními záložníky roztaženými v co nejširší formaci.

zdroj: tisková zpráva

Uznávám, že to nezní zrovna světoborně, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi typickým zápasem ve FIFA 17 nebo PES 2017 a reálným fotbalem. Ve skutečném světě, nebo třeba v sérii Football Manager, je totiž volba preferovaného křídla, přes které se budete snažit útočit, klíčovou taktickou volbou. Když vám nalevo hraje Ronaldo, tak budete mičudu prostě cpát doleva, a Gareth Bale ať si třeba táhne zpátky do Llanfairpwllgwyngyllu. A nic proti Marku Albrightonovi, ale v Leicesteru taky věděli, proč radši přihrávají doprava na Mahríze (pokud tedy zrovna míč jednoduše nenakopávali dopředu na geparda Vardyho).

Ve FIFA a PES to takhle nefunguje, alespoň ne pro mě. Řekl bych, že tak z 80 procent využívám stranu, na kterou lépe vidím, a dělal bych to stejně, i kdyby mi jednu lajnu brázdil Messi, a po té druhé se odevzdaně plahočil nepříliš talentovaný lenochod s nataženými kolenními vazy. Vsadil bych se, že přesně tenhle druh chování byl jedním z důvodů, proč obě série postupně do spodní části obrazovky začlenily radar, na kterém můžete sledovat pozice hráčů obou týmů.

Dalším důvodem přítomnosti radaru určitě bude související problém s tím, že leckdy moc dobře nevidíte ani dopředu, k soupeřovu vápnu. A je pravda, že v takové situaci je to vážně vcelku užitečná pomůcka. Při dalekonosných pasech z hloubi vlastní poloviny máte většinou dost času na rozmyšlenou – na krátké zhodnocení pozic hýbajících se barevných teček. A kdyby se vám do toho náhodou nechtělo, tak ten náhodný nákop prostě provedete naslepo.

zdroj: tisková zpráva

V bitevní vřavě poslední třetiny hřiště je situace docela jiná. Když se na vás sbíhají agresivní holohlaví surovci, pevně rozhodnutí vám spolu s balónem odebrat i nohu, tak na nějaké studium mapy či radaru nebudete mít čas ani příležitost, a právě tehdy je mnohem snazší nad ničím moc nepřemýšlet a přihrávat na hráče, o němž bezpečně víte, že vám nabíhá. Druhého křídelníka byste v tu chvíli mohli stejně dobře zavřít do krabice, nařídit mu, ať mňouká, a říkat si Schrödinger. V tu chvíli žádné možná nepřipadá v úvahu.

Dodnes si živě vzpomínám na Vánoce před 12 lety, kdy jsme s tátou, velmi svátečním hráčem, který popadne do ruky gamepad tak jednou za půl roku, hráli hru Euro 2004. Nemohl jsem pochopit, proč můj předek neustále nahrává tam, kam vůbec nevidí, a pak se vzteká, že jeho hráči jsou neschopná kopyta. Táta se pokoušel hrát tak, jak to viděl v televizi. Distribuoval míče přibližně rovnoměrně, do zajímavých pozic, kde by podle něj prostě někdo být měl. A jestli není, tak už to přece není jeho problém. Nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale stovky hodin fotbalových her ze mě tenhle způsob hraní velmi úspěšně vytloukly. Fotbal v televizi je fotbal v televizi, a FIFA je FIFA.

zdroj: tisková zpráva

A tak v poločase vždycky vystřídám oblíbenou lajnu. Netuším, jak tenhle problém vyřešit, tedy kromě přechodu na Sensible Soccer. Vlastně ani nevím, jestli náhodou nejsem sám, koho to zajímá, a jestli si ostatní virtuální kopáči nevystačí s velkou televizí, radarem a vybroušeným instinktem. Možná ano, a v tom případě naprosto pochopím, pokud jste tenhle článek přestali číst už po druhém odstavci. Ale pokud se mezi vámi najdou tací, kterým tahle myšlenka taky občas vrtá hlavou, pak vězte, že nejste sami.