Aleš

Zatímco hraju Ace Combat 7 (a je vážně povedený, recenzi čekejte v nejbližších dnech), stíhám ještě pár vedlejších titulů. Na výlet do Londýna za novým Total Warem, o němž ale ještě nemohu nic říct, jsem si vzal Switch, kde jsem se vrátil ke svému Crusaderovi v Diablu III, a notebook, kde jsem zkoušel proniknout zpomalenými servery Magic: The Gathering Arena.

Tam totiž vyšla nová expanze Allegiance a teď asi zužitkuji nastřádané Wild karty. Jo a dostal jsem se na Platinum level, což je velmi potěšující, byť Diamond asi do resetu už nestihnu. Jinak byl ale týden pracovně dost hektický a byl jsem opravdu rád za těch několik hodin, kdy jsem si na hraní našel čas. I když, takovou dvacítku by to dalo, ten mor Diabla „ještě jedna výprava a vypínám“ je hrozný.

zdroj: Archiv

Adam

Nic jsem nehrál, nic jsem neviděl. Sorry. Příliš mnoho života. V kinech jsem se úspěšně vyhnul Skleněnému, ve hrách jsem si jen na chvilku zapnul Dead Cells. Nebyl čas ani na Octopath, ani na Gris. Vlastně jsem hrál, už podruhé, Resident Evil 2. Tentokrát 1-Shot demo. Pořád se to hraje dobře, pořád je práce s inventářem těžkopádná a pořád je to strašidelné. Zatím tedy zvedám opatrně palec nahoru a těším se, i když to vlastně asi hrát nechci. Jsem posera.

zdroj: Archiv

Vašek

Vím, že to kartičkové laiky už musí pěkně štvát, ale i v dalším týdenním souhrnu nemůžu nezmínit Magic: The Gathering Arena. Než mě začnete kamenovat, vězte, že tentokrát k tomu aspoň mám dobrý důvod. Jak už psal Aleš, vyšla nová edice, Ravnica Allegiance, takže bylo potřeba pořádně testovat. Zatím jsem si vyzkoušel hlavně to, jak se prohrává, ale žádný učený z nebe nespadl a až si zítra s Alešem dáme stream, budu určitě v lepší formě.

zdroj: Archiv

Patrik

Celý týden jsem se potýkal s nemocí a nezmohl se na nic jiného než staré dobré nenáročné seriály. Tedovo vyprávění o tom, jak poznal matku svých dětí, stále nebere konce… Jinak mě nadchly záběry z hraní Metra Exodus, které se sice dost otevírá, ale stále jde cestou „koridorových“ stříleček s příběhem. Zjevně. Žádná záplava ikonek na mapě, žádné online funkce. Třešničkou videa byl realisticky pojatý inventář v podobě batohu. Takové detaily mi dokáží rozzářit den.

zdroj: Archiv

Šárka

Česko zasáhla vlna mrazů, že by člověk psa ven nevyhnal, zato ale ven vyhnali inuitskou holčičku. A polární lišku. Never Alone sice vyšla už v roce 2014, ale nikdy není moc pozdě na dohánění restů. Navíc si zimu tak nějak radši vychutnávám z pohodlí domova, zababušená do deky s hrnkem teplého kakaa.

Kromě rozkošného vizuálu, který vyvolává „aww“ na první dobrou, má Never Alone naštěstí i strhující hratelnost střídající akční hopsání s logičtějšími pasážemi v tom správném poměru. K tomu nenucená exkurze do toho, jak se asi žije na Aljašce, aniž byste měli pocit, že jste omylem zabloudili na hodinu zeměpisu. Okouzlující gaučová kooperace s poučením, musím ještě říkat něco dalšího?

Vlastně musím. Kromě království ledu jsem se totiž podívala i do království ohně, do pouštní Vane. Ta mě sice v trailerech zvládla okouzlit audiovizuálně, ze samotné hratelnosti ale zatím moc nadšená nejsem. Explorativní adventura, kterou bolí prozkoumávat, takový verdikt potěší asi jen vývojáře cílící na komunitu masochistů. Než se ale všichni společně unáhlíme, počkejte si na recenzi někdy tento týden.

zdroj: Archiv

Jirka

Tento týden byl ozvláštněn návštěvou Varšavy, kde jsem si byl prohlédnout nový lineup herních notebooků od Asusu. Akce v 27. patře subjektivně nejvyšší budovy města. 360° výhled. Ale že by byl krásný? V případě Varšavy bych spíše volil slovo „zajímavý“.

Varšava byla za druhé světové války vybombardována, místo historického centra proto uvidíte z výšky podivný mix paneláků a moderních věžáků. Některé z nových mrakodrapů mi připomínaly budovy v londýnském City. Tam se ale moderno snoubí s historickou architekturou. Tady místo středověkých a panských domů najdete paneláky.

Určitě to není tak poutavý kontrast jako v Londýně, ale pro mě jako návštěvníka, který byl ve Varšavě poprvé a nevěděl, co má čekat, to přece jen mělo své kouzlo. Jen bych si tedy odpustil závěrečnou pěší túru na letiště. Dvouhodinový výlet kolem čtyřproudové silnice lemované, překvapivě, paneláky příliš nesplňoval mou původní myšlenku „ať vidíme z města víc“. Ale co už. Pobyt na čerstvém vzduchu ještě nikdy nikomu neuškodil.