Pokud jste se sérií Call of Duty byli od jejího prvopočátku v roce 2004, nemůžete asi nesouhlasit, že singleplayer býval její hlavní gró. Dnes, když už jsme se dočkali takové hereze jako Call of Duty bez kampaně (Black Ops 4), to nejspíše působí jako senilní vyprávění dědy o rozsvícení první žárovky ve vsi. Ale Call of Duty se nehrávalo kvůli fragům a odznáčkům. Hrávalo se kvůli čistokrevnému patosu jako z filmů Michaela Baye, jen v pohledu z první osoby.
Modern Warfare 2 bylo v této dílčí evoluci ságy jejím absolutním vrcholem. Ano, můžeme argumentovat, že první díl (s datadiskem United Offensive) nic nepřekonalo anebo vypíchnout inovace populární dvojky či říct, že poprvé a nejoriginálněji bylo Call of Duty přesazeno do současného prostředí skrze první Modern Warfare. A všechno z toho je z jistého úhlu pohledu pravda. A existuje ještě úhel, který, do značné míry oprávněně, nesnáší jméno Call of Duty jako takové.
Nehledě na to vše Modern Warfare 2 po mnoha směrech dotáhlo do konce předešlý vývoj série. Šlo totiž o první díl, který výrazně přeskočil do žánru spekulativní fikce. Jasně, ani předešlé Call of Duty nebyly zrovna dokumenty a v prvním Modern Warfare vybouchne na Blízkém východě atomovka, ale až v Modern Warfare 2 hoří Bílý dům, vybuchují kosmické stanice a paragáni seskakují doprostřed Virginie, aby zničili místní pobočky fastfoodů.
Až v Modern Warfare 2 zkrátka dojde na návrat k tomu, o čem byla série v prvních třech dílech – tedy ke světové válce, jen v novém provedení. A právě díky tomu se Modern Warfare 2 v mých očích vydrápalo na absolutní vrchol toho, co jméno Call of Duty mohlo nabídnout nám, kteří jsme jej znali od jedničky.
Buď jak buď, Modern Warfare 2 dovedlo svou apokalypsu velmi umně využít. Výjevy hořících měst se snoubily s hudbou z továrny Hanze Zimmera a nelogickými, ale příjemnými návraty starých tváří. Kapitán Price byl zpět, vlastní obličej dostal i Soap z prvního Modern Warfare a navíc došlo na mírnou inovaci série, když hráč v posledních misích vraždil zlé americké vojáky!
Pozoruhodný je i level design. Řada misí, nejslavněji v případě obrany Burger Kingu, je totiž svého druhu mírným sandboxem dovolujícím alespoň drobné odbočky od ústřední trasy. Rozhodně nejde o nic extrémně otevřeného, ale opět to je cosi, co u série proslavené svou linearitou potěší.
Stavidla spekulativní fikce se s Modern Warfare 2 prolomila. Všechny předešlé díly Call of Duty byly (nebo uvěřitelně mohly být) zasazeny do nám známého světa. Po druhém Modern Warfare začaly v dalších dílech padat Eiffelovky, Amerika byla postapokalypticky zničena v CoD: Ghosts anebo jsme vyrazili až do kosmu v Infinite Warfare.
Pravidla toho, o čem může Call of Duty být, se změnila. A došlo samozřejmě i na postupné zlepšování multiplayeru, který rovněž v dalších dílech převzal žezlo toho, co Call of Duty pro hráče znamená, na úkor příběhové kampaně.
zdroj:
Infinity Ward
Nechci tím říct, že od roku 2009 vyšly jenom podprůměrné díly Call of Duty, protože to jednoduše nevím. Pár singleplayerů jsem si s gustem okusil (Modern Warfare 3, Black Ops 2 a Infinite Warfare) a odešel vcelku uspokojen. Ale žádný z nich neměl stejné grády jako první a šestý díl série, protože žádný z nich nebyl ve své kategorii tak svěží novinkou.
Domnívám se, že nejsem jediný, pro koho byl Modern Warfare 2 poslední pořádný díl. Nakonec i letošní vydání rebootu ságy Modern Warfare velmi jasně pomrkává k tomuto vrcholu – ačkoliv ještě uvidíme, jak to s ním dlouhodobě dopadne.
Uvážíme-li ale, jak neslavně skončili prapůvodní vývojáři z Infinity Ward, kteří byli právě po Modern Warfare 2 odejiti a založili si nakonec Respawn Entertainment, lze Modern Warfare 2 tak či onak označit za konec jedné éry, která započala v říjnu 2003 s prvním seskokem do Normandie v nejstarším Call of Duty.
