„Duka Nuka“ jsem objevil dávno za jeho zenitem. Poněkud zpomalený příchod herních novinek na venkovská sídliště východní Moravy zajistil, že zatímco západnější hráči se už mohli opájet Quakem a dokonce i Half-Lifem, pro mě a mé spolužáky byl ještě vrcholem evoluce stříleček právě Duke Nukem 3D.

Při pohledu na kalendář to vlastně neznamenalo zase tak radikální zpoždění. Jak již padlo, Duke Nukem 3D vyšel v lednu 1996, zatímco první Quake jen o půlrok později a Half-Life: Day One, který ukázal mnohem pokročilejší styl doomovek, dorazil v listopadu 1998, tedy ani ne tři roky od Dukova nejslavnějšího trháku.

V 90. letech herní čas objektivně plynul jiným tempem. Hry vycházely v kratším rozestupu, ale zase se k nim člověk hůře dostával. Měly také v singleplayeru typicky delší herní dobu. Subjektivně mi tedy dnes přijde, že Dukea 3D jsem hrál minimálně deset let, ačkoliv ve skutečnosti to mohl být jen půlrok. Oproti Doomovi nebo Hereticovi měl přesto Duke dvě zásadní výhody – interaktivní pojetí levelů a„dospělácká“ lákadla.

To druhé hru proslavilo rozhodně nejvíce. Duke nebyl mlčenlivým hrdinou jako Doomguy nebo pozdější Gordon Freeman. Naopak komentoval všechno kolem sebe a vlastně bylo celkem jedno, že jsme mu tehdy ani za mák nerozuměli. I jeho citoslovce a „cool angličtina“ stačily na to, aby parta deseti, dvanáctiletých výrostků našla k Dukeovi daleko intimnější vztah než k jeho konkurentům.

Ruku v ruce s tím šly i krvákové výjevy. Létají bulvy, které vycákly z každého ufouna rozmáznutého raketometem, byly daleko větší odměnou za akci než gibsy v Doomovi či jiných srovnatelných titulech.

Vetřelci v Dukeovi byli také minimálně stejně zapamatováníhodní jako růžová prasata či kakodémoni. A vůbec nevadilo, že hra jako celek vlastně parodovala jiné akční hry i filmy. Vzhledem k tomu, že bijáky se Slyem či Arniem byly v Česku populární opět až v 90. letech namísto původních let 80., jsme vlastně Dukea brali o fous vážněji než západní svět.

Duke si definitivně získal všechny začínající puberťáky možností strkat rozpixelovaným 2D striptérkám bankovky! Čert vem ratingy, v éře před příchodem internetové erotiky a DVD pornovideí, tedy na konci období pornokazet (které si doma jen tak někdo nepustil) a „zakázaných“ pornočasáků z tátova šuplíku byl Duke pro mnohé prvním autentičtějším setkáním s lidskou nahotou. Alespoň pokud jste nebyli předčasně vyvinutým fotbalistou mládežnické ligy. Což jste, statistiky vzato, spíše nebyli.

zdroj: 3D Realms

Z hlediska herní historie je ovšem nakonec zajímavější interaktivita Dukeových levelů než Dukeových striptérek. Mnohdy se mluví o tom, že Duke byl jednou z prvních her, které dovolovaly rozhlížet se více nahoru a dolů. Mnohem zajímavější ale byly ovladatelné prvky. Duke mohl (a musel) rozbíjet okna, ničit zdi, kopat do hydrantů a pisoárů anebo třeba pustit na plátno kina hanbatý gif. Ačkoliv za skriptované scény byl o tři roky později oslavován až Half-Life, byl to ve skutečnosti Duke, kdo tuhle revoluci v interaktivitě „3D“ hry poprvé vynesl do popředí. 

Byť se 3D Realms snažili vymezovat vůči jiným akcím podobně punkersky a infantilně jako Duke Nukem sám, jejich uvažování bylo v řadě elementů značně progresivní. Vývojáři možná vložili do levelů srandičky napůl jako vtip, napůl pro okořenění hry vůči konkurenci, ale objektivně se tím snažili dle svých slov „postavit ve hře skutečná prostředí“.

Zatímco řeky plné kyseliny v Doomovi či středověké hrady v Hereticovi byly jaksi realitě poněkud vzdálené, Duke v mnoha ohledech vykročil vstříc fyzikální simulaci i hrám zasazeným do skutečných měst. Až budete příště bojovat někde v Londýně v dalším Call of Duty, vzpomeňte si, že prapůvodní předek daného levelu začínal jako pornokino v téhle hře.

O to smutnější je Dukeův další osud. Pomineme-li rozšiřující Atomic Edition a několik 2D/3D levobočků jako Manhattan Project, Duke se stal synonymem nekonečného čekání na Duke Nukem Forever. Čekání, které dnes sice již máme za sebou, ale ve šťastný konec nevyústilo.

Popis sáhodlouhého vývoje Duke Nukem Forever s gustem přenechám jiným. 3D Realms sami sice později dále pokračovali ve vývoji her, ale už nikdy nenarazili na zlatou žílu jako v roce 1996.

Dukeův odkaz je stále živý. Část Dukeova charismatu paradoxně pobral současný Doomguy v moderních iteracích Dooma, což je vývoj, který by v roce 1996 hráči tehdejšího Duka asi nečekali. A pokaždé, když se, jako při nedávném oznámení Half-Life: Alyx, začne znovu probírat Half-Life 3, pamětníkům se vloudí na mysl věčné čekání na Duke Nukem Forever...

Možná je ale zklamání z pádu ikony tou poslední nutnou lekcí z dospělosti, kterou nám Duke Nukem 3D udělil.