Pomineme-li jistou zastaralost 12 let staré grafiky, třetí Halo se vlastně hraje povážlivě podobně jako jeho moderní inkarnace. Sice nepřineslo žádné zásadnější novinky s výjimkou mírně vylepšené umělé inteligence oponentů, která posiluje dojem ze hry jako ze série propojených arén, ovšem jak se říká: Co není rozbité, to netřeba opravovat! Od třetího dílu úspěšné hry by zásadnější změny čekal asi jenom šílenec.
Přesto při zpětném pohledu zůstává z Halo 3 jistá pachuť v ústech, za kterou dílem může další vývoj série. Poslední hrou Halo z dílny Bungie je sice Halo: Reach z roku 2010, ale Halo 3 je jakýmsi vyvrcholením jejich značky. Poté, co Bungie předalo pochodeň 343 Industries, následné hry sice ničím v zásadě nenaštvaly, ale ani ničím příliš nenadchly. Ani další projekt Bungie, totiž oba díly Destiny, nedosahuje úrovně prvního dílu Halo (kulantně řečeno). A to samé lze říct o Halo 3.
Problém není ani tak v tom, že by Halo 3 bylo špatná hra. Koneckonců, sága Call of Duty přišla s formátem nekonečných, zaměnitelných dílů doslova o pár let později a slaví s nimi úspěch dodnes. Ba ne, v konzervativnosti to není. Halo 3 jenom nastavilo očekávání, která nemohlo splnit.
První díl série Halo byl fenomenální – zvláště, pokud jste ho hráli na konzolích. Ale dokonce i PC verze působila obstojně. Otevřenější levely, možnost ovládat více druhů techniky a velkolepá sci-fi story, která se brala relativně vážně, to vše po přelomu milénia působilo svěžím dojmem.
V roce 2007 však stejný recept už čelisti tak mocně nesestřeloval. Vehikly jsme tou dobou ve hrách ovládali už vcelku dlouho, otevřenost se dostávala do popředí stále víc a první díl Mass Effectu nabídl daleko propracovanější pojetí herní space opery.
Bungie pod taktovkou Microsoftu na většinu podobných novinek příliš reagovat nemohlo. Tedy, vypucovanější engine, AI nebo důraz na hru po síti se samozřejmě dostavily, nelze však příliš měnit žánrové pojetí série v jejím průběhu (pokud tedy nejste Valve, ale pak se zase ke třetímu dílu nikdy nedopracujete). Microsoft proto namísto herních novinek (které vlastně nebyly cílovou skupinou hráčů příliš požadované) roztopil pod kotlem marketingu. A to naprosto nevídaným způsobem.
Je to trochu subjektivní dojem, ale nepamatuju si na tak intenzivní kampaň před vydáním žádné jiné velké hry. Objektivně lze navíc dodat, že marketingová kampaň, nikoliv neprávem, získala později řadu cen. Microsoft vyplázl za promo na 40 milionů dolarů, což je z dnešního poměru na takto velký titul vlastně nepříliš překvapivá suma. Nejde však ani tak o cenu, ale pojetí kampaně.
Zkoušely se různé typy trailerů a dalšího obsahu – třeba oznamující trailer cituje T. S. Eliota a má skoro až minimalistický punc. Zpětně jsou však nejzajímavější trailery, v nichž veteráni války s Covenantem (v podání seniorů, kteří mohli ještě doopravdy bojovat ve druhé světové) vzpomínají na to, jak se pro ně Master Chief obětoval.
Videa jako trailer výše navozují supervážný dojem, díky němuž Halo 3 působilo skoro jako herní verze Schindlerova seznamu. Nejenže tón dával čekat špatný konec hlavního hrdiny, ale i hra samotná jako by výrazně zpochmurněla. První dvě Hala byla sice správně velkofimově epická a točila se už tehdy kolem krvavé mezihvězdné války, ale hype před vydáním trojky tlačil na emoce a lidské příběhy daleko usilovněji. A to i díky těm hercům.
Když pak vyšla finální hra, její barevná a komiksově přestřelená paleta se příliš neslučovala s tónem kampaně. Pořád jste tu šikanovali grunty, hopsali levelem jako Mario a užili si hodně legrace s lepením granátů na oponenty.
Ano, je pravda, že prakticky žádná hra nedostojí očekávání nastavenému trailery. Faktem ale je, že jsme tu kampaň tehdy všichni velmi rádi papkali. Jenom Halo si mohlo dovolit vydat trailer, který vypadá spíše jako sen Asociace průmyslu a obchodu coby zásadní součást své kampaně na E3 – a sklidit za to ohlušující potlesk:
Sebedůvěra čišela i z vývoje samotného. Práce na trojce započaly v podstatně okamžitě po neslavném dokončení Halo 2. Zpočátku na hře pracoval menší tým, zatímco probíhala ještě podpora dvojky, a hru se podařilo dokončit za pohodové 3 roky.
Dokonce jí ve výsledku neuškodil ani jiný problém mnoha podobných větších projektů – únik pre-release verze na internet, k čemuž došlo pár měsíců před vydáním. Pravda, banování jejích hráčů jistě sehrálo svou roli v tom, že se verze příliš nerozšířila...
Faktem ovšem je, že těžší než prodat Halo 3 by asi bylo neprodat Halo 3. A onomu obrovskému očekávání, podpořenému hypem z marketingové megakampaně, titul zkrátka nemohl dostát. Snad v tom můžeme hledat jistou tragédii ukovanou v tom, co dělá umění (a popkulturu) uměním (a popkulturou). Je to ona snaha překonat sebe sama i své konkurenty, která nakonec nutně vede k závodům ve zbrojení – a výsledkem je něco většího, ovšem ne nutně lepšího.
Ať je to jakkoliv, Halo 3 je dost možná vrcholným konfliktem mezi očekáváním a realitou v předminulé konzolové generaci. A také vzpomínkou na to, jak vypadala mírná kocovina z vydání údajně té nejlepší hry pod sluncem.
