Vzpomínáme: Mirror's Edge přinesl krásnou dystopii, která se neuchytila

13. 2. 2020 17:30 - Téma
autor: Ladislav Loukota

Vychází na platformách: iPhone, Windows, PS3, X360, iOS

Vzít ve hrách do ruky kvér a proklestit si cestu levelem, to bylo vždy populární. Ale nešlo by to i jinak? Existuje formulka na dynamickou akční hru, v níž ale více méně nikdo neumírá? Najít odpověď na tuto otázku se před 11 lety pokusilo studio DICE. Mirror's Edge, vydaný 13. ledna 2009, je odpovědí jenom poloviční – ale originalitu mu dodnes nelze upřít.

Zatímco ve většině her proti diktaturám bojujete ohněm a mečem, Mirror's Edge přinesl v roce 2008 poněkud jiné pojetí. Jako jeden z Runnerů jste totiž primárně přenášeli po střechách futuristického města zprávy určené odbojářům. A to v bleskovém tempu parkourové 3D plošinovky! Výsledek mohl i nemusel zaujmout, ale nikdo mu nemohl upřít originalitu.

Mirror's Edge samozřejmě nebyl první hrou, která pracovala s parkourem. V době jeho vydání už mohli hráči dva roky hopkat v prvním díle série Assassin's Creed. Dokonce jste cosi trochu podobného (s přimhouřením obou očí, uší a jiných otvorů) mohli provádět i v Grand Theft Auto: San Andreas. Jak by však potvrdili třeba i lidé z Warhorse, aplikovat prostorově náročnou herní činnost do pohledu první osoby přináší zcela nové výzvy.

First-person hry jsou daleko imerzivnější, ale zároveň vyžadují také intuitivnější ovládání a prostorový přehled. Ačkoliv výsledek v Mirror's Edge nebyl stoprocentně bezchybný, i tak šlo o poryv svěžího větru v systémech herního pohybu.

Mirror's Edge zdroj: Archiv

Kromě skákání a kotoulů jste si navíc občas mohli užít souboje kvér na kvér, i když střílení záměrně hrálo velmi malou roli. Sice jste mohli sebrat pušku některému strážci zákona a zkusit si klasickou akci, ale tyto odbočky v Mirror's Edge nikdy nevydržely dlouho. Protože Mirror's Edge klasickou akcí prostě není.

Když hru srovnáme s jinými nedávnými sériemi, které řešily revoluci proti totalitnímu režimu, třeba s posledními dvěma Wolfensteiny či Dishonored, je jasně patrné, jak unikátním nápadem Mirror's Edge byl, a to ačkoliv šlo v rámci AAA ligy spíš jen o polovičatý úspěch. Ono to vážně jde i bez střílení a podřezávání krků!

Historická unikátnost hry ve městě bělostných mrakodrapů je viditelná i ve srovnání s jiným slavným titulem. Možná s tím fanoušci Valve nebudou souhlasit, ale vedle obou dílů Portalu je Mirror's Edge za poslední dekádu zřejmě jediným skutečně úspěšným trojrozměrným logickým rébusem postaveným na zcela unikátním přístupu k hernímu prostoru.

Na rozdíl od Assassin's Creed se Mirror's Edge nesoustředil na souboje a na rozdíl od Portalu bohužel nedokázal nabídnout zajímavou zápletku a sci-fi kulisy, ačkoliv vymyslet dystopický svět, který vypadá jako z katalogu Růžové budoucnosti, je také svého druhu originální.

Vlastně je to všechno originální možná až přespříliš. Je pochopitelné, že krvavější, snáze uchopitelné příběhy o revoluci (viz Wolfenstein) si získaly více popularity než svět, v němž jakožto revolucionářka vlastně nikoho nemusíte zabít ani není okatě jasné, v čem režim populaci vlastně utlačuje. Debaty s nácky v nočních vlacích plných robotů jsou oproti tomu poněkud srozumitelnější.

Originalita byla nicméně požadavkem od úplného počátku. Fachmani z DICE přišli s konceptem na hru především ve snaze vymezit se vůči své do té doby dominující sérii Battlefield. Nakonec se ale ukázalo, že nové hopsání starou střílečku z trůnu určitě nesvrhne.

Ačkoliv DICE vydali ještě tři roky nazpět remake Mirror’s Edge Catalyst, značka se nikdy neuchytila tak mocně, jak by si zřejmě producenti přáli, ani nezažehla vlastní subžánr následovníků. Ačkoliv parkour nebo něco na jeho způsob ve hrách dnes potkáváme častěji než před rokem 2006, Mirror’s Edge se na tomto nárůstu podepsal jenom minimálně.

A přesto nelze než téhle hře složit poklonu. Nejenže jde o minoritní případ relativně nové značky, kterou se snažilo protlačit studio známé úplně jinými tituly. Zároveň to je statečný pokus vymyslet jiné pojetí first-person her jako takových.

Nebyla to revoluce, jakou Mirror’s Edge chtěl přinést. Možná spíš ukázal, kudy cesta nevede. Hráči ovšem čas od času ocení tituly sice nedovařené, ale o to unikátnější. Pokud nejste investorem v DICE, pak na Faith Connors a její střešní akrobacii pravděpodobně budete vzpomínat v dobrém.

Tagy: vzpomínka retro

Zdroj: vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)