V polovině minulé dekády byly střílečky na jakémsi historickém rozcestí. Dopad původního Dooma byl již do značné míry ten tam a pomalu se o slovo hlásila éra Call of Duty. FPS se nakonec vydaly pryč od hororu vstříc válečné opulentnosti, nejprve se nesoucí v duchu singleplayerové kampaně, poté spíše multiplayeru.
Z hlediska mechanik obojí znamenalo hlavně posílení schopností hráčské postavy, která byla najednou mocnější než John Rambo na steroidech, avšak tentokrát (oproti Duke Nukem 3D) nově v kvazirealistickém zasazení.
Nejpozději od druhého dílu série Call of Duty se objevil vynález regenerujícího zdraví a vůbec dalších vychytávek, díky nimž se hráč cítil pomalu jako Superman. Pod svícnem tohoto dějinného vývoje stál „simulátor zásahovky" SWAT 4 jako nenápadný introvert.
Jasně, byli jste tu sice také velitelem elitního policejního komanda, které si došláplo na gangstery, mafiány, výjimečně i na dobře vybavené teroristy. Vzdor tomu byla ale průměrná mise ve SWAT 4 plná potu, bolesti, slz a krve. A reloadů od počátku kola!
Ani sebelepší vybavení totiž nevyvážilo nutnost precizní přípravy, kradmého postupu a pokud možno také notné dávky štěstí. Co do počtu levelů byl SWAT 4 sice poměrně omezený, hra nabízela 13 úrovní, jejich životnost však rapidně prodloužilo náhodné generování pozice a síly nepřátel.
Díky tomu, a díky své vrozené nechuti k multiplayerovým akcím i poslouchání nářků nad obezitu mojí mámy, mohu s klidem v duši říct, že pokud jsem nějakou střílečku hrál za poslední dvě dekády víc než Counter-Strike, byl to právě SWAT 4.
zdroj:
tisková zpráva
Koho ale zajímám já? SWAT 4 objektivně přišel s nápady, které by byly svěží i dnes. Možnost překonávat randomizované oponenty pokaždé nějak jinak byla navíc unikátně zpestřená tím, že šlo o jednu z mála stříleček, kde se vám panáci mohli, nebo vlastně v jistém smyslu museli, vzdávat.
Postup hrou byl vyžadován nesmrtícím řešením misí a souhrou s vaším týmem. Dokonce ani takový etalon realistických stříleček, jako je série Arma, dodnes v základním nastavení nedisponuje podobnou komplexitou čištění interiéru, jakou měl právě SWAT 4.
Ruku v ruce s tím šel i vynikající způsob vyprávění příběhů jednotlivých levelů a celkový realistický nádech hry. SWAT 4 si vystačil bez hollywoodského vyprávění a maniakálních animaček. Svého druhu šlo skoro o herní dokument fungování policejních zásahovek, ale i detektivní práce.
Nikdy poté mainstreamové hry nedosáhly podobného pocitu z toho, že jste relativně obyčejný polda v relativně obyčejné situaci – nebojovali jste tu proti šíleným zločineckým konglomerátům, maniakálním sériovým vrahům ani zlým megateroristům. Padouši ve SWAT 4 působili… věrohodně, skoro jako vystřižení ze skutečné kriminalistické přednášky.
Právě realističnost misí generovala nečekanou porci hororové atmosféry. Nikoliv kvůli přítomnosti démonů nebo superteroristů, ale protože zdejší lokace působily dojmem něčeho, co může někde skutečně existovat.
Sériový vrah, který uměl postrašit ve druhé misi SWAT 4 svým podzemním komplexem, zmíněná přestřelka na diskošce nebo i legendární kult náboženských fanatiků s dětskými hrobečky ve sklepě, to vše platilo za brilantní příklad minimalistického vyprávění skrze konstrukci levelu. Které se navíc obejde bez nucení story těm, kdo o ni nemají zájem.
zdroj:
tisková zpráva
O to víc je paradoxní, že domovské studio Irrational Games se později proslavilo zejména ultrafantaskní sérií Bioshock! Došlo sice i na vydání datadisku The Stetchkov Syndicate, který do SWAT 4 přinesl možnost kooperativního procházení hrou (!), Irrational byl však až do svého neslavného konce znám pro cokoliv, jenom ne realistické, přízemní hry.
Dnes si po dlouhém čekání můžete SWAT 4 spolehlivě zahrát na GOG a sosnout k tomu i doporučenou modifikaci SWAT: Elite Force. Podobně, jako se kdysi Operace Flashpoint pyšnila svou vojenskou odnoží VBS-1, také Elite Force dílem vznikala jako tréninkový nástroj pro skutečnou zásahovou jednotku.
Tím spíše je tak politováníhodná skutečnost, že zatímco tuzemský nástupce Flashpointu je dnes bezesporu úspěšnou značkou, SWAT 4 zůstává stále osamoceným světýlkem na poli policejních, a zčásti i vojenských, realistických simulací.
