Těžko rozporovat, že Assassin's Creed přišel s myšlenkou, která by byla tak trochu revoluční i dnes: vytvořit zábavný herní titul, který bude ovšem zároveň mít značný vzdělávací dosah. Ne snad, že by neexistovaly jiné hry zasazené do „dřívějších časů“. Šlo však typicky hlavně o RPGčka, která se odehrávala ve fantasy pseudohistorii, anebo relativně věrnější strategie typu Stronghold. V těch si však hráč příliš neužil pohledu z pěšácké perspektivy.
Assassin's Creed dával ochutnat zážitek ze středověkých blízkovýchodních měst, aniž by sklouzl ve svém otevřeném pojetí ke karikaturám typu Grand Theft Auto. Zážitek byl o to svěžejší, že šlo o jednu z vlajkových her nové konzolové generace. Nápady byly jednak nové, jednak se Ubisoft setsakra snažil, aby hra vypadala ještě vypulírovaněji, revolučněji a unikátněji, než jinak bylo zvykem.
Zároveň však výsledek nepůsobil zase přehnaně přízemně, nešlo o simulátor žebráka ani náhodného nudného rolníka. Většinu fantaskních prvků hra nahradila parkourem a dalšími mechanikami zajímavými pro masy hráčů. Jasně, oproti pozdějším RPG tu chybí craftování a simulování všeho možného. Na rok 2007 to však rozhodně postačilo.
Hlavní důvod skloubení dějepisu a hratelnosti tkvěl už v kořenech Assassin’s Creed. Hra prapůvodně vznikala jako další díl série Prince of Persia, v němž měl mladý princ běhat po boku hráčova asasína po historicky přesném Jeruzalémě (aspoň přesnějším, než byla princova Persie).
Postupem času měl však princ v celém konceptu stále menší a menší význam, až se zrodil nápad na Assassin's Creed jako hru zcela odtrženou od princovské ságy. Co zbylo? Především parkour a historické zasazení. To pak, ve snaze vymezit se vůči původnímu inspiračnímu zdroji, podtrhla relativně větší historická věrnost. A kupodivu to celé fungovalo tak dobře, že vznikla celá série.
zdroj:
Ubisoft
Revoluční nápady prvního Assassina nám může pomoct ocenit například tuzemské Kingdom Come: Deliverance. Zkuste si vybavit, kolik jiných áčkových her se mimo Kingdom Come a sérii Assassin's Creed pokusilo za uplynulých 12 let nabídnout historicky relativně věrný zážitek. To celé navíc pro jednoho hráče. Obávám se, že vám k jejich spočítání bude stačit jedna ruka válečného veterána.
Je samozřejmě pravda, že zdaleka ne všechny nápady prvního Assassina se povedly na první dobrou. Poněkud nudný protagonista, nepřehledný a méně zajímavý děj i nevyladěná hratelnost – to všechno vylepšilo až kultovní pokračování Assassin's Creed II.
Stejně tak je třeba připomenout, že tolik kontroverzní sci-fi elementy v jedničce nebyly tak patrné a jejich význam teprve časem výrazně vzrostl. Kouzelné Jablko ve finiši prvního Assassina platilo za příjemně bizarní zvrat v duchu tehdy populárního seriálu Ztraceni, ač tím hra poněkud pošlapala své historické snahy. Přesto série svou dějepisnou rešerši nikdy úplně nepotopila.
Další vývoj série je předmětem neustálých debat. Byť si stále myslím, že egyptsko-řecké díly byly paradoxně návratem ke kořenům, dává smysl, že po cca milionu dalších dílů musí jméno Assassin's Creed nutně polarizovat emoce.
I pokud odhlédneme od sci-fi elementů, protagonisté v průběhu dalších dílů stále získávali na prominenci, až Assassin’s Creed III skoro působil dojmem, že Americkou revoluci způsobil jediný člověk (čili hráč). Takový je však už úděl historických romancí. Uvidíme-li, zdali nějaký hypotetický Kingdom Come: Deliverance III nebude mít jednou podobný problém…
Ať už se série následně ubírala kamkoli, prvnímu Assassinovi lze těžko upřít, že spolu s dvojkou patřil mezi jedny ze stěžejních titulů první dekády milénia. A byl o to sympatičtější, že se odvážil vkročit do neprobádaných vod a po boku zábavy nabídnout i špetku poučení.
