Čas nebyl k prvnímu Resident Evilu příliš vlídný. Pomineme teď samotný herní engine a zobrazení. Už první minuty bestiálního úvodního hraného filmečku dávaly okatě najevo, že tohle žádný artový zážitek nebude.
Rozprášení jednotky STARS bylo sice na svou dobu sympatickým úvodem, provedení celé scény však povážlivě drhlo. Herecké výkony z céčkové produkce pokračovaly i ve hře samotné skrze otřesné namluvení v angličtině. Nakonec už samotná premisa – vylidněná vilka v lesích, po níž se poflakují zombíci – byla slepencem několika klišé dobře známých z filmového i knižního světa.
Nicméně, v roce 1996 (plus pár let pro tuzemského hráče) se psala jiná doba. Bylo to ještě před renesancí zombie filmů a her a chodící mrtvoly měly tehdy díky Georgi A. Romerovi a jeho pomalým, „psychologicky působícím“ zombíkům daleko tíživější a obstarožnější nádech.
Navíc, a to je asi ještě podstatnější důvod vyděšených vzpomínek na první hru, většina z nás byla tou dobou ustrašenými caparty. Pamatuju si, že i prachobyčejná reklama na Resident Evil 2, umístěná ležérně na části stránky nějakého prehistorického Score, mě tehdy svým zombie policistou opakovaně děsila po nocích.
A to mnohdy stačilo. Nehledě na nostalgii, první Resident Evil, jakkoliv jeho vlastnosti dnes občas pozvedávají obočí, byl v rámci produkčních kvalit roku 1996 objektivním posunem kupředu.
Vývoj hry započal v roce 1993 v kanceláři budoucího Capcomu v zásadě jako modernizace hororové hry Sweet Home z roku 1989. Psal se rok Dooma, a tak i vývojáři – tehdy vlastně pouze Šindži Mikami sám – přišli s nápadem renovovat Sweet Home jako 3D hru z pohledu první osoby.
Ačkoliv se obě hry nakonec lišily, stopy genomu Sweet Home jsou na Resident Evilu stále patrné. Obě hry sdílejí podobný druh vyprávění, konec pramenící z přežívajících postav, ale i hororové téma a proto-survivalovou hratelnost.
zdroj: Archiv
Také Resident Evil měl původně řešit nadpřirozená témata – motiv ostatně ovlivnil zasazení do rozměrné vilky, jejíž umělecké ztvárnění bylo inspirováno hotelem Overlook z Kubrickova Osvícení. V průběhu vývoje se však Mikami rozhodl přejít do marginálně pravděpodobnějšího scénáře biozbraní a virálních zombíků.
V pozornosti mu rovněž uvízla jiná, pro něj nová hra – Alone in the Dark z roku 1992. Její zobrazení stavějící na fixní kameře v hororově-survivalovém prostředí nakonec posunulo vývoj Resident Evilu oním nám již známým směrem.
Ačkoliv Mikami nebyl zcela bezvýhradný zastánce fixní kamery, protože prý cítil, že jsou kvůli ní hráči od děje „detašovaní“, limitované výpočetní schopnosti PlayStationu nakonec dilema rozhodly za něj. Bez předrenderovaných pozadí by vývojáři nebyli schopni doručit takovou míru detailů, jakou chtěli.
zdroj:
tisková zpráva
Původní FPS verze Resident Evilu
Ony předrenderované scény si nakonec zaslouží ještě jednu separátní úvahu. Ačkoliv šlo svého času o z nouze ctnost, výsledkem byla lavina podobných her včetně nedávno Pavlem a Honzou propíraného Nocturne.
Hry s fixní kamerou (včetně dobových adventur) měly svou vlastní, unikátní estetiku, která se zjevně jen tak nevrátí – a je to svým způsobem škoda. Jasně, volný pohyb je volný pohyb. Fixní kamerové úhly však v dobrých rukou mohly přinášet lavinu kreativních nápadů a pro horor jako by byl tento formát přímo ukován!
Můžeme se dnes smát technologickým kompromisům a béčkovému strašení, přesto uvnitř hrudi Resident Evilu tlouklo pořádně fortelné srdce. Už v roce 2002 se hra dočkala prvního remaku (neoriginálně nazvaného Resident Evil Remake), který vykurýroval většinu neduhů a nabídl zdravé jádro nové generaci. Ještě v roce 2015 se remake dočkal HD reimaginace pro poslední generaci konzolí a inspiroval i podobný remake Resident Evil 2. I na tom je však z přítomnosti kamery za ramenem protagonistů znát, co vše ze stylu roku 1996 už odvál čas.
Ať už tak jméno Resident Evil vedlo k nej(h)různějším hororům, to dobré z něj má zjevně vytrvalost nadprůměrného zombíka!
zdroj: YouTube
