Měl to být nástupce Age of Empires II i série Civilization. Rise of Nations namísto toho přišel s propracovanou hybridní strategií, která disponuje nadčasovými mechanikami, ale nikdy nenastartovala vlastní sérii. Vývojáři z Big Huge Games přitom měli ve šrajtofli finance Microsoftu a ve vedení Briana Reynoldse, veterána od Sida Meiera. Jejich problémy byly příznakem budoucích problémů celého žánru realtime strategií…
Vzpomeňme nejprve na to pozitivní. Je to vlastně trochu překvapivé konstatování, ale po třech desetiletích existence populární série Civilization je Rise of Nations de facto její jediný úspěšný klon. Jasně, máme řady jiných tahových strategií podobného mustru, konkurenční pokusy (série Call to Power, indie klony Alpha Centauri) ale vždy selhaly. Další „realtime Civkou“ byla i série Empire Earth. Subjektivně však na Rise of Nations vzpomínám raději než na ohyzdnou EE.
Oproti Empire Earth a jejím maratonsky prodlužovaným zápasům v pozdější fázi byl Rise of Nations podstatně hratelnější a vybalancovanější. Mohla za to i skutečnost, že hra ignorovala futuristické technologie a končila – no, vlastně v současnosti.
zdroj:
Big Huge Games
Rise of Nations navíc zkusila trochu jiný režim než Empire Earth nebo Age of Empires. Na svou dobu a ve svém žánru to byl titul vlastně nečekaně experimentální. Suroviny totiž v Rise of Nations nešlo vyčerpat, mohli jste je těžit donekonečna. U jednoho zdroje surovin ale mohl pracovat omezený počet pracantů.
Management se tak z boje o omezené suroviny (který skončí u toho, kdo umí lépe rushovat anebo má více relikvií) přesunul na opotřebovávací válku o jednotlivá nevyčerpatelná pole. Ze hry se namísto Šíleného Maxe stal sumo zápas o vytlačování ze strategických bodů. Výsledek vlastně připomínal spíš rychlé RTS jako slavné „Zetko“ nebo souboje o vlajky v Battlefieldech. A to ačkoliv u něj hráč stále musel dávat pozor na počet surovin a jejich produkci. Složité to bylo i z důvodu, že armády měly jepičí životnost a průtokovou produkci.
Nebyl to koncept bez chybičky. Ve srovnání s jinými pokusy o klon Civilization však fungoval podstatně lépe. Ještě chutnější byla možnost dobýt celý svět na globální mapě po vzoru Risku. K dokonalosti to dotáhl až datadisk Rise of Nations: Thrones and Patriots, který vyšel před patnácti lety, 28. dubna 2004. Obsahoval totiž výborný scénář studené války, sluší se tedy zmínit i jeho příspěvek.
Zatímco většina her o studené válce buď ukazuje čistokrevnou válku (protože špionážní a diplomatické třenice se gamifikují špatně), na niž v reálu jaksi nedošlo, Thrones and Patriots spojil oba koncepty. Mohli jste vyvolat třetí světovou a reálně si ze hry udělat Red Alert. Pokud jste si ale předtím postupnými nevojenskými sabotážemi a chytrým výběrem bonusů nepřipravili půdu, neoslabená úvodní jaderná salva znamenala spíše prohru.
Bylo tak třeba kombinovat oba přístupy. A mohli jste ostatně scénář vyhrát i bez vyvolání globální války! V realtime strategii!! Kdo to kdy slyšel!!! Thrones and Patriots je tak rovněž zapomenutým experimentem, který byl si zasloužil alespoň jeden malý pomníček (anebo remake)...
zdroj:
Big Huge Games
To však bohužel neznamená, že Rise of Nations byl bez problémů. Bylo to snad právě jisté vzdálení od konceptu Age of Empires, které bylo zároveň neintuitivní pro masové publikum. Hra sice prodala milion kopií, ale to bylo v roce 2003 už málo.
Nenabídla žádnou příběhovou kampaň, na kterou by se po letech dalo vzpomínat (byť, jako v případě Empire Earth, třeba ironicky). Její „kreslená“ grafika rovněž ve své době příliš nezaujala publikum (ačkoliv je díky tomu hra výborně hratelná dodnes) a vzdor novátorským konceptům neuměla prodat svou rebelskou duši. Rise of Nations byl ve své třídě podobným punkem jako pozdější Company of Heroes.
V důsledku toho všeho Rise of Nations nebyl žádný megahit a přinejlepším nabídl zajímavou mutaci svého žánru pro éru, která už realtime strategiím pomalu přestávala holdovat. Práva na hru později zakoupilo 38 Studios, po jehož krachu pak skončila v náruči Microsoftu.
Dnes je tak možné si Rise of Nations doplnit či připomenout na Steamu za překvapivě vysokých 20 eur, tedy včetně datadisku a vylepšené grafiky. Vzhledem k tomu, že se Rise of Nations od roku 2003 nedočkal mnoha konkurentů (a ze své podstaty se jich ani dočkat nemohl), lze říct, že je hra stále tím nejlepším ve své třídě.
Nakonec tak platí, že Rise of Nations byl ironickým případem hry zabývající se historií, která se sama proměnila v historický unikát.
