Simulátor života. Nějak tak je možné už dvě dekády popsat značku The Sims. Ačkoliv další díly a bambiliony datadisků přinesly různé změny včetně zabrušování do žánrů sci-fi či fantasy, jádro různých dílů The Sims bylo vždy stejné: opečováváte si panáčky a koukáte, jak se jim (ne)daří žít.

Zní to banálně jako nedělní odpoledne, ale z The Sims se stala jedna z nejlépe prodávaných her dějin a zřejmě první skutečná „casual“ hra. Tím horší má pak The Sims samozřejmě pověst u hráčů hardcorovějších.

Já jsem ovšem vlastně The Sims nikdy nehrál tak, jak by se měli hrát, alespoň podle oficiálních popisů. Naštěstí se odvažuji postulovat, že The Sims jsou geniální právě tím, jak diametrálně odlišné přístupy lze ke hře mít. A že přistupovat k The Sims nikoliv jako k simulátoru života, nýbrž k simulátoru zlého boha trýznícího své poddané, je naprosto relevantní.

Ruku na srdce – kdo z nás někdy nezazdil své Simíky? Kdo jim neumazal žebřík, když šli do bazénu? Kdo je neobezdil plotem, jen co sedli na rotopet, aby pak po éony pozoroval jejich nekončící mučivou jízdu? Je-li tu někdo takový, nechť první hodí kamenem!

Odhaduji, že i ze skupiny hráčů, která hrála The Sims poctivě a snažila se zlepšit Simíkům životy, řada čas od času podobnou starozákonní poťouchlost vyvedla! Nakonec, podobné týrání virtuálních panáků nebylo ve hrách od Maxisu nic nového. Také u SimCity se mnozí zamýšleli nad paradoxním přivoláváním katastrof na své pracně vybudované město. The Sims však tuto praktiku dovedli ještě dále, protože při pohledu ze stovek metrů jako v SimCity si hráč kolapsy obyvatel patřičně nevychutnal.

zdroj: Maxis

Mám rád sitcomy, a protože Michal Rybka kdysi v Levelech popisoval The Sims právě jako „virtuální sitcom“, snažil jsem se do hry dostat několikrát. Bohužel i moje nejvážnější snaha skončila požárem kuchyně, na který můj panák reagoval odchodem do obýváku, kde pro jistotu rovněž zapálil krb a stoicky u něj počkal na svůj nevyhnutelný osud.

I kvůli tomu se dnes domnívám, že paralela The Sims se sitcomy kulhá na obě nohy, protože sitcom bez dialogů je pouhopouhou groteskou. A groteska, to znamená zejména fyzické herectví, což je popisu The Sims mnohem blíže.

Dalo by se argumentovat, že tyranizační aspekt hry je jaksi neúmyslný. The Sims ostatně nikdy neměli katastrofy jako ze SimCity – k tomu, abyste panáky likvidovali ve velkém, však ani nebyly potřeba. A právě v tom tkví genialita Wrightova designu. Doom šel vždycky hrát jenom jedním způsobem a nemohl vyhovět milovníkům jiných žánrových poloh. The Sims ale uspokojili jak budovatelské, tak i (sebe)destruktivní hráče. V rámci žánru her na sériové vrahy existuje po čertech málo konkurenčních titulů a The Sims je mezi nimi rozhodně nejrozšířenější.

zdroj: Archiv

Paradoxní povaha hry se datuje už do doby jejího vzniku. Traduje se, že The Sims vznikli jakýmsi konceptuálním rozšířením nápadu na SimCity, ale není to úplně pravda – Will Wright údajně přišel s nápadem na hru poté, co mu shořel (aha!) jeho dům a on během plánování nového došel k tomu, že by z toho mohla být fajn hra.

V nezávislém Maxisu ho nicméně neposlouchali, a trvalo tak 6 dalších let, než EA po odkoupení studia uznala, že jde o vynikající nápad. Otázkou nicméně je, zdali by The Sims měli šanci na úspěch třeba v roce 1995. Možná by tehdy sklidili výrazně menší ohlas než o pět let později, po dalším rozšíření počítačů a internetu.

zdroj: Maxis

Uvážíme-li, že bez EA by The Sims nevznikli, paradoxní je i další perlička z vývoje – Wright původně hru, která se dočkala tří pokračování plus u každého z nich deseti až dvaceti datadisků, zamýšlel jako kritiku konzumního způsobu života. A vlastně to jistou meta-optikou dává smysl dodnes. Jenom málokterá hra totiž mezi svými hráči tak mocně (a dávno před úsvitem éry mikrotransakcí) zahrála na notu radosti z kupování zbytečností.

Není problém pochopit, proč hardcore hráči už před dvěma dekádami v prvních The Sims viděli předzvěst věcí příštích v herním průmyslu. Ale ať už jste The Sims hráli poctivě, či „alternativně“ (rozumějte psychopaticky), nelze pochybovat o tom, že tento titul v mnoha ohledech předpověděl další vývoj herního průmyslu.

The Sims jsou tak trochu hrou o všem a o ničem zároveň. Ale není to snad dokonalé zpracování „simulátoru života“?