Když se 30. září 1996 dostal Broken Sword: The Shadow of the Templars na pulty evropských videoherních prodejen, nikdo – včetně jeho „otce“ Charlese Cecila – nečekal, jak velký sklidí úspěch. Charles Cecil byl sice vnitřně přesvědčen, že stvořil skvělou a v mnoha směrech výjimečnou adventuru, ale jen těžko mohl předpokládat, že přepíše videoherní dějiny. Ale stalo se. Broken Sword se stal okamžitým prodejním hitem a během následujících 12 měsíců prodal přes milion kopií. To bylo ve své době hodně, obzvlášť na adventuru, nikoli však dost na to, aby se hra stala legendou. O to se postarala široká komunita fanoušků, pro kterou se hra vyšplhala na samotný vrchol žebříčku nejlepších adventur historie. A pro některé na tom vršku kraluje dodnes.

zdroj: tisková zpráva Otec Broken Swordu Charles Cecil

Recept na úspěch

Důležitost Broken Swordu ve videoherní historii nutí člověka zamyslet se nad tím, co bylo tou klíčovou příčinou jeho úspěchu. A dá se tato příčina vůbec identifikovat? Tak jako ve většině případů to jistě byla souhra mnoha aspektů. Pokud bychom ale měli ukázat prstem na jedinou věc, na ten nejdůležitější prvek, který Broken Sword vystřelil mezi zářící hvězdy, byl by to dobrodružný příběh založený na konspiračních mýtech opředených kolem katolické církve, konkrétně na Templářských rytířích, a jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem.

Charles Cecil si tohle téma nevybral náhodou. Po fantasy prvotině Lure of the Temptress (1992) a sci-fi následovníkovi Beneath a Steel Sky (1994) se chtěl pustit opět do něčeho výrazně odlišného, do něčeho současného, ale se silnými historickými kořeny, k čemuž měl coby potomek jednoho z nejstarších britských rodů ideální předpoklady. „Vytvořit hru s templářskou tematikou mne napadlo v roce 1992 poté, co jsme spolu s manželkou (Noirin Carmodyová – pozn. redakce) poobědvali s přítelem Seanem Brennanem, tehdejším zástupcem ředitele Virgin Interactive,“ vzpomíná Charles Cecil. „Sean mi doporučil knihu Foucaultovo kyvadlo, kterou právě dočetl, a mně při jejím čtení došlo, že mytologie templářských rytířů nabízí ideální námět pro dobrodružnou hru. Takže jsem začal shánět další podklady.“

V říjnu 1992 se Charles, spolu s Noirin a šestiletou dcerkou Ciarou, vydal na „průzkumnou“ dovolenou do Francie a kromě pařížských katakomb, okolních vinic a hradů na jihu země navštívil také specializované knihkupectví, kde zakoupil několik svazků s templářskou tematikou – avšak pouze ve francouzštině. „V podstatě jedinou publikací dostupnou v angličtině byla Svatá krev a svatý grál,“ dodal. A tím se dostáváme k pro nás klíčovému momentu.

Obsah veleúspěšné knihy autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, která převrací historii křesťanské církve naruby, Charlese (stejně jako miliony čtenářů před ním) přímo fascinoval. Překvapivě si však z knihy vypůjčil pouze sekce opírající se striktně o templářské téma a ponechal stranou to, čím trojice autorů zmobilizovala Vatikán – tedy existenci takzvaného Převorství sionského a jeho spjatost s potomky Ježíše Krista. Proč asi…? A proč tak jiní, kteří z knihy později také čerpali – například Dan Brown – naopak záměrně neučinili? Kdo kým se vlastně nechal ve skutečnosti inspirovat a kdo koho jakým způsobem ovlivnil? Pojďme se pokusit najít odpovědi.

zdroj: tisková zpráva

Kněz a poklad

Pro pochopení Cecilova rozhodnutí je třeba znát konsekvenci toho, jak se celé mystérium, popisované ve zmíněné knize, vyvíjelo. Na jeho počátku byla událost, ke které došlo na přelomu 19. a 20. století v malé francouzské vesničce Rennes-le-Château. Farář Bérenger Saunière při rekonstrukci místního zuboženého kostela objevil v roce 1891 čtyři pergameny se zašifrovaným textem, jejichž původ sahal údajně až do třináctého století. Chudý Saunière se rozhodl pergameny dešifrovat za pomoci expertů na tajná společenství v Paříži.

Z Paříže se však vrátil do Rennes-le-Château jako bohatý muž, který v následujících letech – až do své smrti v roce 1917 – rozhazoval miliony. Ačkoliv se spekulovalo, že nejspíš narazil na část pokladu ukrytého buď královskou dynastií Merovejců, nebo templářskými rytíři, kteří v kraji ve 12. a 13. století pobývali, skutečný zdroj jeho bohatství zůstal zahalen tajemstvím – ke všemu umocněným zvrácenými a mysteriózními výjevy, jimiž nechal kněz renovovaný kostel vyzdobit.

Tajemství bublalo přidušené pod pokličkou ještě za života Saunièrovy služky a životní družky Marie Dénarnaudové, která spravovala někdejší majetek kněze až do své smrti v lednu roku 1953. Pak se ale stavidla otevřela. Saunièrovu vilu Bethania a přilehlou věž Magdala získal do vlastnictví místní obchodník Noël Corbu, který ve vile zřídil hotel a začal pověsti o Saunièrově „pokladu“ vesele šířit. Snad proto, aby přilákal klientelu. Hovoří se ale také o tom, že sám po „pokladu“, který se někde ve vísce či jejím okolí prý stále nacházel, intenzivně pátral a údajně byl již téměř u cíle, když ho v roce 1968 připravila o život dodnes neobjasněná autonehoda.

zdroj: tisková zpráva

Svatý Grál z Rennes

Dosud šlo jen o obyčejnou historku o pokladu, jakých známe stovky. Příchuť konspiračního tajemna jí dodal až francouzský novinář a spisovatel Gérard de Sède. Ten se tematice templářských pokladů věnoval již dříve, to když publikoval článek o podzemní templářské kryptě pod hradem Château de Gisors (1961). De Sèdeho práce zaujala jistého Pierra Plantarda, francouzského projektanta a zakladatele několika pochybných společenství.

Plantard, který disponoval interesantními tajnými informacemi, následně de Sèdemu „vypomohl“ se sepsáním díla Templáři jsou mezi námi aneb Gisorská hádanka a v roce 1967 pak dali vzniknout pojednání Zlato z Rennes neboli podivný život Bérengera Saunièra, kněze z Rennes-le-Château. Druhá zmíněná kniha byla pozoruhodná tím, že již relativně známou historku o Saunièrovi doplnila o kopie do té doby neznámých zašifrovaných svitků, jež Saunière v roce 1891 objevil, a celou událost zabarvila propojením s aktivitami prastarého tajného křesťanského spolku zvaného Převorství sionské.

A byla to právě de Sèdeho kniha, kterou si v roce 1969 zcela náhodou zakoupil během své dovolené ve Francii britský televizní scenárista Henry Lincoln. Fascinovala jej natolik, že se pustil do vlastního pátrání, v jehož průběhu vznikly tři hodinové televizní dokumenty pro BBC a závěrem ona přelomová kniha Svatá krev a svatý grál.

Lincolnovi a jeho dvěma kolegům se podařilo s neuvěřitelnou pečlivostí analyzovat události kolem působení Berengéra Saunièra v Rennes-le-Château a především dokázali dešifrovat rukopisy publikované v de Sèdeho knize. Spojením objevených stop, historických faktů, ale i svých domněnek nakonec dospěli k na první pohled bláznivé, leč důvěryhodně vysvětlené hypotéze – tedy k tomu, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, ale přežil, s Máří Magdalénou uprchl ze Svaté země do Francie a zplodil s ní dítě, jehož potomci – takzvaná svatá pokrevní linie - žijí dodnes.

Tohle mělo být to tajemství, onen „poklad“, onen „Svatý grál“, který Saunière v Rennes objevil a jehož neprozrazení mu mělo přinést tučné peníze z kasičky katolické církve, respektive Převorství sionského, založeného už v 11. století jako odnož Řádu templářských rytířů právě proto, aby tajemství chránilo před vyzrazením.

zdroj: tisková zpráva Pierre Plantard

Podvod století

Kniha vyslovující takovou odvážnou hypotézu, obracející základy křesťanské víry naruby, samozřejmě vzbudila ihned po svém vydání v roce 1982 očekávaný bouřlivý ohlas. A o deset let později přesvědčila (ne)jednoho herního vývojáře, že právě tohle je pro dobrodružnou hru dokonalé téma, kterým se má smysl hlouběji zajímat. Středový bod, kolem kterého je celá hypotéza obvinuta, tvoří tajná organizace Převorství sionské a dokumenty dokazující jeho existenci a činnost.

Charles Cecil přiznal, že v první okamžik to bylo právě převorství, které chtěl využít jako ústřední téma svého dobrodružného příběhu. „Začal jsem po jeho historii hlouběji pátrat, ale ke svému překvapení jsem žádné další zdroje informací neobjevil,“ vysvětluje Cecil.

„Pak jsem ve Francii náhodou narazil na člověka jménem Jean-Luc Chaumeil – novináře a spisovatele, který vlastnil obrazárnu v Dordogne. Moje žena si v jeho galerii koupila jeho knihu a já se s ním dal do řeči, během které mi prozradil, že celá existence Převorství sionského je jedním monstrózním podfukem tak dokonale propracovaným, že dokázal ošálit i zkušené britské publicisty a historiky, mezi které Lincolnovo trio nepochybně patří.“

Chaumeilovi se v osmdesátých letech dostaly do rukou originály Saunièrových rukopisů, které nechal podrobit chemické analýze. Ta odhalila, že jsou staré sotva pár desítek let a nikoliv několik staletí. K jejich padělání se nakonec veřejně přiznal francouzský spisovatel a humorista Philippe de Chérisey, který celý podvod zrealizoval společně s de Sèdem na podnět Pierra Plantarda. Tahle trojce „vtipálků“ stvořila v šedesátých a sedmdesátých letech množství písemných dokumentů, které popisovaly smyšlený vznik Převorství sionského na počátku 11. století, jeho účel i historický výčet velmistrů, mezi které zařadili například Leonarda da Vinciho nebo Isaaca Newtona.

Dokumentům dodalo na věrohodnosti precizní prolnutí fiktivních údajů s historickými fakty a také skutečnost, že se je podařilo propašovat do archivů knihovny Bibliothèque nationale de France. Pochybná role Plantarda je nicméně zřejmá už při pročítání knihy Svatá krev a svatý grál, a to i pro člověka, který nezná hlubší souvislosti.

Plantard sám sebe označil za současného velmistra Převorství sionského – tedy organizace, která „chrání odvěké tajemství před vyzrazením“. Choval se však zcela v rozporu s tímto posláním, neboť náznaky o převorství vpasoval už do de Sèdeho knih a v roce 1956 dokonce seskupení s totožným názvem ve Francii OFICIÁLNĚ registroval.

„Jako recese to bylo naprosto geniální,“ dodává s úsměvem Cecil. Plantard ovšem tím vším sledoval mnohem vyšší cíl. Podvržené dokumenty tvrdily především to, že královská pokrevní linie dynastie Merovejců – údajných potomků Ježíše Krista – nevymřela smrtí krále Dagoberta II v roce 679, ale přetrvala až do dnešních dní a jejich posledním žijícím potomkem není nikdo jiný než Pierre Plantard. Při policejní razii v Plantardově rezidenci v roce 1993 pak byly nalezeny další falešné dokumenty, které explicitně označovaly Plantarda za skutečného krále Francie.

zdroj: tisková zpráva

Ecovi templáři

Charles Cecil cítil, že je nesmysl postavit příběh hry na společenství, jehož existence byla prokazatelně vyvrácena. „Snažil jsem se držet věrohodných zdrojů a stavět na spolehlivých teoriích,“ vysvětlil své pohnutky. A oboje splňovali právě templářští rytíři. Do popředí se tedy, namísto Svaté krve a svatého grálu, drásaly jiné inspirační zdroje, například už zmíněné Foucaultovo kyvadlo (1988) věhlasného italského romanopisce Umberta Eca.

Mimochodem, když se do komplexního Ecova románu začtete s tím, že znáte souvislosti kolem Plantarda a jeho mistrovského podvodu, budete si chvílemi připadat, že zažíváte déjà vu. Posuďte sami: trojice mladých nakladatelů, milovníků mystiky a okultismu, si z legrace vymyslí vlastní historickou konspirační teorii, kterou nazvou prostě a jednoduše „Plán“. Postupem času se jí stanou natolik posedlí, že své vlastní fikci sami uvěří. Ba co hůř, o Plánu se dozvědí také uznávaní historikové, kteří jej díky jeho propracovanosti akceptují jako fakt.

Středobodem konspirace se stává jistá tajná společnost, která věří, že vlastní klíč ke ztracenému pokladu templářských rytířů. Na počátku je stvořen falzifikovaný zašifrovaný rukopis, který po složitém rozluštění poukazuje na těhotenství Máří Magdaleny, která ve svém lůnu nosila Kristova potomka…

Podobnost čistě náhodná? Ó, nikoliv. Každá ze 119 kapitol Ecovy knihy začíná citátem z jiného tematicky podobného díla. Citát kapitoly číslo 66 pochází ze Svaté krve a svatého grálu.

Tuto oblast Ecova románu Charles Cecil přešel zcela bez povšimnutí - což je ve světle předchozích informací zcela logické. Zaujaly ho ovšem jiné Ecovy (satirické) konstrukce. Ve Foucaultově kyvadle se členové templářského řádu poté, co je v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip Sličný nechal hromadně pozatýkat, rozdělili na několik menších nezávislých jednotek, které se rozprostřely do různých koutů Evropy a západní Asie.

Každá z jednotek obdržela část Plánu, který v následujících staletích, během pravidelných setkání, postupně spojovali v původní celek s cílem v roce 2000 ovládnout svět za pomoci síly telurických proudů - takzvaných leylinií, k nimž je Plán přivede. Cecilovi „neo-templáři“ byli též rozprostřeni po téměř celém světě, snažili se destabilizovat světovou ekonomiku, ozbrojené síly i vládní organizace, aby v pravý okamžik „zkuli zlomený meč“, což ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než aktivováním leylinií… ano, ovládnout svět.

Zcela ovšem Cecil na Svatou krev a svatý grál nezanevřel a na jeho příběhu je to – i když za použití zvětšovacího skla – vidět. Jeho neo-templáři nesou prvky Převorství sionského minimálně v tom smyslu, že se jedná o tajně působící organizaci, jejíž představenstvo tvoří významné osobnosti ze světa politiky nebo umění. V samotném úvodu hry zavražděného člena neo-templářů Cecil pojmenoval příznačně Plantard, čímž dal mimochodem symbolicky najevo, že nesmyslnou hypotézu o převorství je třeba „zabít“ hned na začátku.

„Hraběnka De Vasconcello má knihu Svatá krev a svatý grál založenu ve svém španělském sídle v knihovničce,“ doplňuje další z odkazů Charles Cecil. A v neposlední řadě tu máme podtitul hry, který se možná záměrně, možná jen čirou náhodou shoduje s názvem jednoho ze tří televizních dokumentů, které spoluautor knihy Henry Lincoln v letech 1972 – 1979 vytvořil pro kanál BBC: „Shadow of the Templars“.

zdroj: tisková zpráva Rennes

Zpátky do Rennes

Už jsme si řekli, že Charles Cecil odmítl svoji připravovanou templářskou adventuru postavit na mysteriu Převorství sionského, protože jeho existence byla prokazatelně zfalšována. Tentýž názor ovšem nesdílela řada jiných romanopisců, scenáristů, ale i gamedesignérů, kteří v 80. a 90. letech rozvedli teorii Kristovy pokrevní linie do pozoruhodné hloubky. A to jak ve striktně vědecké, tak i populární formě.

V prosinci 1995 dokončila Jane Jensenová pro společnost Sierra On-Line druhý díl své thrillerové série Gabriel Knight a poohlížela se po zajímavém tématu, kolem kterého by obtočila příběh dalšího pokračování. Broken Sword v té době samozřejmě ještě neznala, ale stejně jako Cecilovi se jí dostala do rukou kniha Svatá krev a svatý grál.

„Narazila jsem na ni úplnou náhodou a ta myšlenka mi přišla vskutku zajímavá,“ vzpomíná Jensenová. Potenciál knihy následně využila bezezbytku. Hlavního hrdinu, lovce stínů Gabriela Knighta, přivedla do současné Rennes-le-Château v pátrání po uneseném synovi prince Jamese Albanského. Zde poté paralelně otevřela hned několik teorií ohledně Sauniérova pokladu, včetně té zahrnující Převorství sionské a Svatý grál. Skutečnost, že se jedná o podvod, tenkrát vůbec neřešila.

„Příběh Gabriela Knighta 3 byla fikce,“ vysvětluje Jane Jensenová. „Nepokoušela jsem se o žádnou vědeckou nebo akademickou studii. Takže mi bylo úplně jedno, jestli příběh na pozadí byl v zásadě „pravdivý“ nebo ne. Ostatně, v té době jsem ani o žádném důkazu, že by šlo o podvod, nevěděla.“

Galerie

On totiž význam slovíčka „pravda“ v souvislosti s celou převorskou aférou nabývá poněkud nejistý charakter a ve spleti hypotéz je složité se DODNES jednoznačně zorientovat. Zdaleka ne všechny záhady kolem Rennes-le-Château jsou objasněny a k tajemnosti některých z nich nemohl podvodníček Plantard, ať by chtěl sebevíc, nijak přispět.

Například takový obraz Nicolase Poussina Pastýři z Arkádie z roku 1638 mohl zfalšovat opravdu těžce. Obraz znázorňuje kamennou hrobku skutečně existující na pahorku nedaleko Rennes-le-Château, která má na sobě vytesán latinský nápis „Et in Arcadia ego“. Když se ale z písmen vytvoří anagram, vnikne v překladu věta: „Kliď se, hlídám zde tajemství Páně.“ Existují teorie, podle nichž hrobka kdysi ukrývala tělo Máří Magdaleny nebo přímo Ježíše Krista.

Na mysl se tedy vkrádají pochybovačné otázky: Co když ne všechny dokumenty o Převorství sionském jsou podvrhem? Co když v době, kdy informace o něm začaly proklouzávat na veřejnost, byl Plantard účelně samotným převorstvím zdiskreditován tak, aby existence převorství vyzněla jako jednoznačný podfuk? A co když za vším stál samotný Vatikán, který měl z možného vyzrazení pravdy o Ježíšově pokrevní linii takový strach, že učinil vše proto, aby informace o ní byly veřejností vnímány jako prokazatelná lež?

Brownova šifra

Tyto a mnohé další otázky si položila nejen Jane Jensenová, ale také – mimo dalších – jeden literárně zdatný Američan. A přestože všichni jeho předchůdci si na záhadě z Rennes-le-Château vydobyli alespoň projev zájmu veřejnosti, a někteří i ždibec slávy, teprve on z ní dokázal vyždímat to fundamentální: peníze. Byl to Dan Brown.

Brown se chytil přesně oněch hlodavých otazníčků vyjmenovaných o dva odstavečky výše. Převorství sionské ve své knize líčí jako fakt a skrze sektu Opus Dei staví do negativního světla celé představenstvo katolické církve, což je sice odvážný, leč pro čtenáře nesmírně atraktivní tah. A možná ještě atraktivnější bylo rozhodnutí zabalit celou záhadu do akčního krimi thrilleru, který hypotézu o Ježíšově pokrevní linii zhmotňuje v kulisách současného světa.

V úvodu Šifry mistra Leonarda (2003) je americký vysokoškolský profesor symbologie Robert Langdon zatažen do vyšetřování vraždy velmistra Převorství sionského Jacquese Saunièra, jehož tělo bylo nalezeno na podlaze Louveru v pozici Da Vinciho Vitruviovy figury.

V následné honbě za záchranou vlastního života je pak čtenář postaven doprostřed zápasnického ringu, kde uhýbá direktům jak od policie, která jej podezřívá z vraždy, tak od Převorství sionského a nakonec i od Opus Dei, snažící se zahladit pravdu o Ježíši i za cenu vraždy. Brown vytvořil dokonalé drama, které ale klade obrovský důraz na historii a naprosto přesvědčivě roubuje fikci na nepopiratelné historické fakty.

A obojí – jak fakta, tak fikci – si nade vší pochybnost „půjčuje“ ze Svaté krve a svatého grálu. Jeho „inspirace“ touto knihou je až tak výrazná, že se dva z jejích autorů – Michael Baigent a Richard Leigh – rozhodli dát údajné Brownovo plagiátorství k soudu. Soudní při sice oficiálně prohráli, přesto z ní vyšli alespoň jako částeční vítězové. Jejich více než dvacet let stará kniha se opět začala výtečně prodávat.

Nejen oni však v Brownově Šifře rozpoznali sami sebe. O znatelné inspiraci ve svém vlastním díle spekuluje také Charles Cecil, i když oproti Baigentovi a Leighovi má z Brownových právníků podstatně větší respekt a své domněnky veřejně neprosazuje. „Vadí mi jen to, když někdo tvrdí, že jsme MY okopírovali Browna!“, dodává mírně podrážděně.

Nicméně Brown podle Cecila zjevně musel Broken Sword hrát. Společné body v tomto případě ale neshledává v templářské/převorské tematice na pozadí, nýbrž ve vlastní podstatě dobrodružného příběhu zasazeného do dnešní moderní doby.

zdroj: tisková zpráva

Odkaz ztracené archy

V úvodu tohoto článku jsem zmínil, že za úspěchem Broken Swordu stojí jednak konspirační příběh šlapající na kuří oko katolické církvi, ale také jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem. A právě u toho se teď na okamžik zastavme.

Není žádným tajemstvím, že tvorbu Charlese Cecila zásadně ovlivnil legendární dobrodružný film George Lucase a Stevena Spielberga Dobyvatelé ztracené archy (1981). Cecil o něm tvrdí, že „pro dobrodružnou hru představuje dokonalý model“. Proč? To docela trefně nastínil samotný Steven Spielberg, který scénář úvodního dílu slavné „indianajonesovské“ tetralogie přirovnal ke „štvanici napříč Disneylandem.“

Příběh Dobyvatelů je plný dramatických předělů s akčními scénami a ve zběsilém tempu „vláčí“ hlavního hrdinu – vzdělaného archeologa s vyvinutým smyslem pro humor – napříč planetou od jednoho spektakulárního místa ke druhému s cílem odhalit náboženskou relikvii nesmírné ceny a nadpřirozené moci dříve než „ti druzí“. V tomto případě dříve než jednotky SS, neboť Hitler posedlý okultismem věřil, že s archou úmluvy v čele svého vojska bude absolutně neporazitelný. Mimochodem v této souvislosti není od věci zmínit, že Hitler – skutečně fascinovaný okultismem – se reálně zajímal také o „Svatý grál“ z Rennes-le-Château.

Jako ve filmu

Ale zpět k Broken Swordu. Charles Cecil byl přesvědčený, že scénář ke své nové hře je potřeba pojmout filmovým způsobem, že je potřeba přiblížit se stylu vyprávění Dobyvatelů ztracené archy a dodat hře patřičně dramatický nádech. Proto se on a jeho kolega Dave Cummins zúčastnili kurzů pro filmové scenáristy a o supervizi nad scénářem požádali dramaturga BBC Alana Druryho.

Základ příběhu měli daný – templářské rytíře a jejich zpočátku nejasně definovaný mýtický „poklad“ boha Bafometa, což jako analogie k arše úmluvy zcela postačovalo. Hlavní hrdina samozřejmě musel být Američan – mladý dobrodruh se smyslem pro humor, ke kterému se „náhodou“ přitočila svůdně přidrzlá partnerka – obdoba Marion Ravenhoodové z Dobyvatelů. A musela to být Evropanka, aby šel příběh na ruku také zákazníkům na starém kontinentě.

Úloha nacistů prahnoucích po zisku okultního artefaktu byla položena na bedra neo-templářů a nechybí ani skrytá třetí strana – strana „ochránců tajemství“, kterou v Broken Swordu zastává společenství Hašašínů (skutečně existující radikální islámská sekta). Zbývalo ještě navrhnout několik exotických lokací, na něž hlavní hrdiny pátrání zavede, a celý vážně pojatý scénář citlivě prošpikovat sarkasmem, aby vedle napjatých scén dokázal hráči vykouzlit na tváři i nějaký ten nenucený úsměv.

Geniální recept dua Lucas/Spielberg zafungoval báječně, a to nejen v Cecilově hře, ale částečně také v Brownově Šifře. Vzájemná podoba obou děl se proto hledá o to snáze. „Oba příběhy začínají vraždou člena tajného společenství a hlavními hrdiny jsou v obou případech Američan a odvážná mladá Francouzka, které okolnosti zatáhnou do spiknutí točícího se kolem rytířů templářského řádu,“ vyjmenovává několik stěžejních společných bodů Charles Cecil.

Mezi další patří například role policisty Bezu Fache, který ač případ vraždy sám vyšetřuje, je především členem vraždící sekty Opus Dei. Obdobně inspektor Rosso z Broken Swordu byl členem neo-templářů, jejichž prsty též zapáchaly lidskou krví. A podobných pojítek bychom našli jistě víc. Snad jen v použití humoru se oba tituly opravdu výrazně liší.

zdroj: tisková zpráva

Mánie mistra Leonarda

Bez ohledu na míru inspirace Šifry mistra Leonarda ve Svaté krvi a svatém grálu, potažmo také v Broken Swordu, je ale jisté jedno: Dan Brown slíznul smetanu. Jeho románu se prodalo celosvětově přes 80 milionů kopií a film, který podle něj vznikl v roce 2006, vydělal přes 750 milionu dolarů. Jen pro srovnání, Svaté krve a svatého grálu se prodaly do roku 2006 „pouze“ necelé 3 miliony kusů. Broken Swordu jeden milion. A Gabriela Knighta 3 méně než půl milionu.

Autoři všech těchto děl mohli Brownovi jen tiše závidět. „Trochu mě žralo, že on prodává desítky milionů kusů a já jen pár stovek tisíc,“ přiznává po letech Jane Jensenová. „Ale víte co – za tu dobu už jsem se přes to SKORO přenesla (smích).“

Své si v této souvislosti prožil také Charles Cecil, který se paradoxně podílel jako externí designér na herní adaptaci filmové verze Brownova bestselleru. „Měl jsem z té práce dost smíšené pocity,“ přiznává zpětně. „Snažil jsem se uměleckého šéfa filmu přesvědčit, že celá historka o Převorství sionském je nesmysl. A on se na mě jen spiklenecky podíval a prohlásil: Ale přesně to chtějí, abyste si myslel! Práce s lidmi od filmu ovšem byla skvělá. Úžasné vzpomínky mám na setkání s režisérem Ronem Howardem, se kterým jsme si popovídali mimo jiné o symbolismu.

V jeho případě už můžu s přesvědčením prohlásit, že se skutečně nechal inspirovat mými nápady a použil je ve svém filmu.“ Cecil tím možná naráží na scénu, kdy se Langdon snaží svého přítele Sira Teabinga marně přesvědčit, že Převorství sionské je dle přiznání padělatele Philippa de Chérisey smyšlené. Tuhle repliku byste v původní Brownově knize hledali marně.

V každém případě filmová adaptace Šifry jen dokonala „dílo zkázy“, jak by celou situaci jistě popsal nabroušený Vatikán. „Pravda“ o Ježíšově pokrevní linii v Brownově podání způsobila celosvětovou mánii, díky čemuž zpopularizovala i řadu souvisejících témat, včetně rytířů templářského řádu. A to byla malá domů paradoxně právě pro Charlese Cecila, jehož studio Revolution Software se zrovinka v té době (2006) snažilo vyhrabat ze své historicky nejhlubší krize.

Vzestup a pád Revolution

Navzdory komerčnímu úspěchu již třetího dílu Broken Sword série s podtitulem The Sleeping Dragon (2003) se studio dostalo do finančních potíží a Cecilovi nezbylo než tým v roce 2004 rozpustit a udržet značku při životě silou vůle. „Zatímco vydavatel THQ na třetím i následném čtvrtém dílu série vydělal miliony, náš tým se dostal do obrovské ztráty,“ vrací se k nelehkému období Charles Cecil a dodává, že „tenhle obchodní model byl pro malé vývojáře smrtící.“

Když se ale díky filmové Šifře dostala popularita templářů do své životní formy, rozhodl se Cecil spojit s několika svými někdejšími kolegy, původní deset let starý Broken Sword oprášit a vyrukovat s ním na trh podruhé – ve vylepšené a rozšířené verzi, bez velkého nenasytného vydavatele a se zaměřením na malé herní konzole, tablety a chytré telefony, které v té době stály na úpatí obrovského boomu.

zdroj: tisková zpráva

Oficiálně ale Cecil humbuk kolem Šifry jako hlavní důvod ke znovuvydání Broken Swordu odmítá. „Naopak jsem měl strach, že tematika templářů se stala klišé – poté, kolik pozornosti jim věnovala nejprve Šifra mistra Leonarda a následně řada dalších, povětšinou příšerných filmů a knih. Skoro se za to dnes lidem omlouvám,“ dodává s úsměvem. K rozhodnutí ho dle jeho slov přiměla především petice za port hry na konzoli Nintendo DS, pod kterou se podepsalo 2074 signatářů, a pak také jeho vlastní touha portovat hru na zařízení s dotykovým ovládáním.

Tak či onak, Broken Sword opět slavil úspěch na všech platformách, pro které v letech 2009-2010 vyšel. Jen na Apple Store si ho stáhlo zhruba pět milionů lidí, i když drtivá většina z nich využila speciální promo akce na stažení zdarma a skutečně platících zákazníků byla ani ne desetina. I tak ale Cecil vydělal dost na to, aby mohl po šesti letech živoření poskládat svůj někdejší tým znova dohromady, přijmout zaměstnance na plný úvazek a pustit se s vervou do vývoje nových her.

„Výdělek z prodeje předělávek našich původních titulů nám umožnil vytvořit prototyp pro Broken Sword 5,“ uzavírá etapu vlastní obrody Charles Cecil. „Na dokončení vývoje to ale nestačilo a byla zapotřebí další finanční injekce, která přišla z Kickstarteru. No a zbytek téhle historky už znáte.“

Galerie

Kruh se uzavřel

Vděčí tedy Broken Sword za svoji současnou obrodu právě Leonardově šifře? Byl by to paradox, obzvlášť pokud má Cecil pravdu v tom, že se Brown nechal původním Broken Swordem inspirovat. Přesto si troufám takto odvážnou hypotézu formulovat a hodlám v ní zajít ještě mnohem dál.

Šifra mistra Leonarda, ve své původní knižní podobě, vznikla MOŽNÁ také díky Broken Swordu, ale především a zcela prokazatelně díky knize Svatá krev a svatý grál. Nebýt této knihy, zvolil by si Cecil v roce 1992 pro svoji tehdy novou hru buďto zcela jiné téma, anebo by se její templářský příběh přinejmenším odvíjel výrazně jiným směrem. A samotná Svatá krev a svatý grál? Tu by Lincoln se svými kolegy rozhodně nikdy nenapsal, kdyby Plantard „neobohatil“ de Sèdeho pojednání o záhadě z Rennes-le-Château o přetisky smyšlených zašifrovaných pergamenů a o narážky na tajuplné Převorství sionské.

Pierre, ať už byly tenkrát tvé motivy jakékoliv, anebo jsi byl jen obětí dokonale utajeného komplotu: DĚKUJEME!