V základu je potřeba vzít sdělení podané v jednom jazyce a podat ho v jiném. Což je tak nějak pointa překladatelství jako takového, takže podobné odhalení jistě nikoho nepošle do bezvědomí samým překvapením.

Samozřejmě platí i pro remastery Yakuzy tři, čtyři i pět, jejichž lokalizace se v rámci nového vydání editovala, měnila a podle všeho v některých místech i přepisovala od základů. A navíc bylo též třeba přeložit obsah, který v původním vydání pro Západ neprošel střižnou, ale remastery už ho v sobě mají.

A co je na tom zrovna u tohohle jazyka tak těžkého? Je jasné, že idiomy slovo od slova nepřeložíte. Když Japonec řekne, že mu stojí břicho, nejedná se o žádnou neprozkoumanou úroveň perverze. Znamená to, že má vztek. A podobně. Ale to samozřejmě neplatí jenom jednosměrně, však Japonec by taky nechápal, proč se máte stát travičem, když jste si něčím jistí, na to vemte jed. Zejména to ale není nic, s čím by se překladatel nepopral. Hlavní důvody, proč je překlad japonštiny takové inferno, je potřeba hledat jinde.

V první řadě jde o kontextové významy a úrovně zdvořilosti. Rozdíl mezi běžnou, zdvořilou a extra zdvořilou řečí na elementární úrovni jakžtakž předáte například skrz volbu výplňových slov a podobně. Stejně tak jde oblafnout honorifikační sufixy (-kun, -san, -sama a tak podobně).

Ale třeba nuance v tom, jestli postava samu sebe označí jako „ore“, nebo třeba „boku“, což oboje znamená „já“, ale s jinými konotacemi, už do překladu v podstatě nedostanete. A teď si vemte, že japonština těch „já“ má asi tak padesát.

zdroj: Archiv

Naprosto nepřenositelná je také práce se znaky. Ve volbě kandži se mohou skrývat významy a dají se s nimi provozovat slovní hříčky, když například místo správného znaku úmyslně zvolíte špatný se stejným čtením a tím do kreativního textu vseknete ještě další rovinu významu.

Do latinky něco takového nepřeklopíte, ani kdybyste před klávesnicí zacvičili prostná. Leda musíte vymyslet vlastní slovní hříčku na podobné téma, což není vůbec žádná sranda, pokud zrovna nedisponujete verbálním talentem někde na úrovni Nezvala. A je to mimochodem také důvod, proč mívají haiku v originále zpravidla daleko větší říz.

Japonština je tudíž jazyk, který by mohl z fleku posloužit jako učebnicový příklad pro řeč, kterou je nejen kvůli kulturní specifičnosti nemožné překládat doslovně. Riesenbach proto tvrdí, že při nových překladech Yakuzy se bral ohled spíš na myšlenky. Na vyznění scény, na pointu sdělení, kterou se pak lokalizátoři pokusili namísto překladu spíše přebásnit. Klidně vlastními slovy, ale při zachování ducha.

A tak to samozřejmě má být, ale je pak extrémně důležité mít k ruce tým, co se v tematice, gangsterském argotu, reáliích a kultuře Japonska opravdu orientuje. To pochopitelně neplatí pouze pro herní překlady, ale pro sérii, o které se bavíme, to, ruku na srdce, nebylo vždycky pravidlo – stačí vzpomenout na dávné překlady první Yakuzy z roku 2006. Průmysl však od těch dob zaplaťpánbůh urazil dlouhou cestu.

A s ním i fanoušci. Všeobecná znalost kultury země vycházejícího slunce se, podle Riesenbacha, za posledních deset let výrazně zlepšila, což i překladatelskému týmu drobet uvolnilo ruce, protože už se dnes prý nemusí tolik zastavovat a ptát se, jestli zrovna tahle scéna bude pro západního konzumenta uchopitelná.

zdroj: Archiv

A to je, dle mého názoru, prakticky nejdůležitější prvek, u něhož se láme chleba. Nepředžvýkávat. Nepodceňovat své vlastní publikum a věřit jeho schopnosti přijmout děj z jiného kulturního prostředí. Přehnané nutkání vysypat západnímu divákovi všechno polopaticky jak pro blbečka jednak docela uráží, jednak taky zásadně mění vyznění díla.

Pro příklad si můžeme odskočit třeba k filmové tvorbě studia Ghibli. Napadá mě scéna z Princezny Mononoke, kde hned v úvodu dochází k vyhoštění hrdiny z vesnice. V originále se otočí a chladně jak vítr nad Svalbardem odejde beze slova, v překladu poděkuje a odchází. Jak kardinální rozdíl to pak dělá v zabarvení charakteru, snad není potřeba rozepisovat.

Obdobně v Cestě do fantazie najdeme chvíli, kdy se hrdinka prodírá živými ploty. V původním znění to dělá potichu, což scéně dodává příjemně snový nádech, překlad ruší potřebou něco vysvětlovat. Kdyby náhodou západní divák nepochopil, co se děje či co. A přitom to vůbec není potřeba! Vždyť se podívejte třeba na Gintamu – fantastickou anime komedii, která je krom falických a rektálních vtípků také narvaná odkazy na sociální a sociopolitickou situaci v Japonsku, a na Západě má i tak davy oddaných fanoušků.

Je tudíž příjemné slyšet, že si překladatelé Yakuzy dali na podobné nástrahy pozor. Že se, dle Riesenbacha, nesnaží západního hráče jak opičí matky chránit třeba před společenským komentářem či ožehavými tématy podanými stylem jiného kulturního zázemí.

A nejen to, dokonce se prý nebáli pokusit přenést i specifičnost dialektů. Je totiž potřeba si uvědomit, že japonské dialekty mezi sebou mají o fous větší propast, než když přijede Ostravák do Plzně. Spíš si představte spisovnou češtinu a třinecké napůl polské „po našimu“. Obdobně se můžete naučit standardní japonštinu, pak na vás někdo spustí v kansaibenu a vy si nebudete jistí, jestli vám sděluje, že se jeho kapr na mytí nádobí omylem napil saponátu, nebo se vás ptá na cestu k nejbližšímu nádraží.

A zrovna tohle docela přeložit jde, protože dialekty zkrátka nejsou úkaz exkluzivní pro Japonsko. Vzpomeňte na trpaslíky v českém překladu (zejména knižního) Zaklínače a jejich fantastický hantec.

Na druhou stranu, překladatelé Yakuzy si prý ve trojce zahrávali s okinawštinou, což je docela brutální sousto, protože se jedná o tak odlišnou řeč, že si ani vědátoři nejsou jistí, jestli vůbec jde ještě o dialekt, nebo samostatný jazyk. Odvahu pustit se do něčeho podobného nelze z překladatelského hlediska než kvitovat.

Pomohl také fakt, že se lokalizační tým pustil do práce na hotovém díle a nemusel tedy řešit trampoty vznikající při překladu souběžném se samotným vývojem. Když se lokalizoval Judgment či poslední Persona, nebylo prý zas tak neobvyklé, že se musely celé pasáže opakovaně přepisovat, protože se japonští vývojáři rozhodli tak či onak upravit hru a jednou přeložený text kvůli tomu přestal dávat smysl. Tím samozřejmě vzniká chaos, při němž je velmi obtížné nějakou nepřesnost nepřehlédnout. U Yakuzy by to však hrozit nemělo.

zdroj: tisková zpráva

Znalci originálu se nakonec o kvalitě překladu budou moci přesvědčit sami v únoru příštího roku, kdy má Yakuza Remastered Collection dorazit v krabicové edici. Součástí je mimochodem i PS3 krabička pro Yakuzu 5 jako omluva za to, že hra na Západě nevyšla jinak než digitálně. Milé, zejména pokud si zakládáte na sbírce her ve hmatatelné podobě.

My ostatní budeme muset věřit Riesenbachovi, že do toho lokalizační tým dal opravdu všechno a tudíž přicházíme o co nejmíň z původního kouzla. Ale pokud lze soudit z výborného dvojitého překladu zmíněného Judgmentu, není se čeho bát.

Nechce-li se vám čekat, můžete si kolekci koupit za patnáct stovek digitálně klidně hned teď, což vám otevře přístup do remasteru trojky a ode dneška i čtyřky. Přeleštěná pětka dorazí ve stejný den jako fyzická verze hry, tedy 11. února.