Filmová simulace života

Kvůli chybějící lokalizaci Assassin’s Creed Valhalla se v poslední době hodně skloňuje téma češtiny ve hrách, ale absence překladu nakonec může být dobrou zprávou pro ty, kdo by se potřebovali naučit anglicky. Spousta z nás se jazyku Shakespearovu naučila právě díky tomu, že jsme si chtěli zahrát nějakou hru, která v češtině nebyla, a takové macaté RPG mělo daleko větší vzdělávací hodnotu než celé pololetí s přeučenou paní ruštinářkou. V dnešním článku vzpomínáme na ty nejpřínosnější hry pro náš lingvistický rozvoj.

Přiznám se bez mučení: ani jeden díl The Sims jsem nehrál tak, jak nejspíš Will Wright chtěl, aby je lidé hráli. Jenže se zároveň domnívám, že většina lidí, kteří kdy k The Sims usedli, je hrála stejně jako já. Totiž jako simulátor mučení. Série, kterou její autoři zamýšleli úplně jinak, je s námi už 20 let a jeden den. První The Sims vyšli 4. února 2000.

Mikrotransakce se za posledních několik let staly všudypřítomnou realitou herního průmyslu. Z multiplayerových a mobilních her se přesunuly i do vysokorozpočtových titulů, kde slouží jako další zdroj příjmů vedle tradičního jednorázového poplatku a DLC. Přes všeobecný odpor mezi hráči vydavatelé přicházejí s novými formami mikrotransakcí, které vyvolávají ještě nenávistnější reakce, nedávno třeba v případě Deus Ex: Mankind Divided. (Článek původně vyšel ve 267. čísle magazínu LEVEL)

Bylo jen otázkou času, kdy se v naší sérii retro gamesplayů dostaneme k jedné z nejprodávanějších PC her všech dob – The Sims. Jestliže Will Wright a jeho kolegové z Maxisu se mezi prominentní vývojáře zařadili už na konto sérii SimCity, nečekaný úspěch The Sims jej katapultoval mezi vývojářské hvězdy a de facto i legendy. The Sims série byla dlouhá léta pro Electronic Arts zlatou dojnou krávou, a přestože ta doba už dávno pominula, série pořád žije díky kontinuálním updatům a datadiskům různého zaměření. Už ne ovšem z rukou a hlav tvůrců ze studia Maxis, které EA loni definitivně zavřela. Pojďme se ale společně vypravit do doby, kdy bylo studio na vrcholu kreativních sil.

Co je umění? Kdo a na základě čeho o tom rozhoduje? To jsou věčné otázky, vyvolávající množství diskuzí, vzájemných shod i rozporů, které nepanují jen v běžné společnosti, ale i v odborné vědě. V ní se touto problematikou zabývá estetika, přinášející několik možných řešení. Ani jedno však zatím nenabídlo jednoznačnou odpověď. Muzea a galerie, v nichž by člověka napadlo hledat umění na první místě, dost často fungují na základě vlastních pravidel, infrastruktury a intuice, která se moc neohlíží na odbornou teorii. Nebude tedy zas tak velkým překvapením, že stejně jako se kdysi váhalo nad tím, jestli může být modernistická malba, fotografie, film či komiks uměním, visí v poslední dobou podobný otazník i nad hrami.