Údery srdce, údery meče
Začneme tím jednoduchým. Ocitáte se ve světě Skandinávií inspirovaných mýtů a legend, které jsou doplněné o vlivy steampunku. Ujmete se dvou hrdinů, porozhlídnete se po zadcích, determinujete, zda jsou zlé, v případě pozitivní odpovědi je promptně nakopete. SNADNÉ.
Méně snadný je bojový systém. Ten operuje s jedním základním konceptem: Tahy vás i vašich nepřátel probíhají současně. Tedy, ony to tak úplně nejsou tahy. Čas ve hře je rozdělen na jednotlivé údery srdce vašich hrdinů – seknutí mečem jim zabere jeden úder srdce, seslání složitého kouzla třeba čtyři. A kdykoli provedete akci, která posune čas, pohnou se zároveň vaši nepřátelé a vyplní svoje vlastní údery svými vlastními akcemi.
Vtip je v tom, že zároveň můžete vracet čas o pět úderů srdce dozadu, takže nepotřebujete ukládat a načítat hru – v případě neúspěchu se zkrátka posunete o kousíček zpět a začnete znovu.
zdroj: PlayStation YouTube
Je tak naprosto legitimní taktikou naplánovat jednomu hrdinovi pět akcí (vrazit do nepřátelského tábora a začít kolem sebe házet firebally), sledovat, jak to dopadne (špatně – z domu vedle se vyřítily posily), a pak vrátit čas a příště si pomoct druhým hrdinou (využít jeho tah k tomu, aby dveře do vedlejšího domu zatarasil sudem).
Je to pěkný taktický taneček, který je umocněn tím, že vaši hrdinové jsou velice křehcí, takže některé souboje musíte promyslet do nejmenších detailů, abyste z nich vyšli vítězně. Pak je velice příjemné si nějaký ten několikavteřinový šermířský souboj, jehož vymýšlením jste právě strávili deset minut, pustit v reálném čase a sledovat masakr.
O příběhu vám zatím nemůžu povědět nic kromě toho, že by měl vydat na lineární patnáctihodinovou kampaň, v níž se bude střídat několik hrdinů (ale v misi budete ovládat vždy jen dva najednou). Prostředí vypadá krásně a poměrně unikátně, takže doufám, že se mu narativní stránka vyrovná.
zdroj:
tisková zpráva
Nic pro amatéry
Ale celé to má jednu vadu na kráse. Je podivné po ani ne hodinové ukázce, která skočila bez tutorialu pěkně rovnou do akce, o nějaké hře prohlašovat, že je „příliš složitá“, jenže přesně tuhle obavu jsem si odnesl, když jsem ani na samém konci prezentace nebyl tak docela schopný odhalit, jak to celé vlastně funguje a jak se to ovládá.
V rukou vývojářů všechno hezky odsýpalo, ale mnohokrát jsem se přistihl, že se maličko ztrácím v tom, co se zrovna děje. To se mi kdysi třeba u ukázky zmiňovaného Original Sin 2, které s Iron Danger sdílí bojiště plné navzájem interagujících elementálních efektů (voda + elektřina = ZZZAP), nestalo ani jednou.
Je možné, že to spraví právě nějaký pěkný tutorial, který pomalu a podrobně všechno vysvětlí, ale i tak mám pocit, že Iron Danger nenajde příliš velké pochopení jinde než u hardcore strategického publika, jehož zástupci bývají trpěliví a ochotní věnovat čas a pozornost pochopení nových konceptů.
„Iron Danger vás vyzývá k tomu, abyste o boji a hádankách přemýšleli z odlišné perspektivy: Můžete být zkušeným hráčem, který zná všechny triky, ale takovouhle hru jste ještě nikdy nehráli,“ píše se na produktové stránce hry na Steamu. Podle toho, co jsem viděl, můžu tahle slova jednoznačně potvrdit. Jen si nejsem jistý, jestli je to ten správný recept na úspěch.
