Five Nights at Freddy's je po technické stránce primitivní hororová hra, která vás přitluče k židli v hlídačově kamrlíku tajemné pizzerie a dá vám jen velmi málo prostředků k tomu, abyste se před nájezdy místních strašáků dokázali ubránit od půlnoci do 6 hodiny ranní. A Five Nights at Freddy's 2 je ve své podstatě úplně stejná hra, i když několik drobností tvůrce přeci jenom změnil.
Opět na váš hlídací post útočí oživlí plyšáci a jiné hračky, jejichž útoky se snažíte předvídat a následně je odrážíte skrze nápovědu ze záběrů bezpečnostních kamer. Zatímco v prvním díle jste se proti nepřátelským nájezdům bránili stažením těžkých kovových dveří, ve dvojce si v pravý čas musíte nasadit masku, v níž jste pro protivníky neviditelní. Žádné pevné příčky mezi vámi a nepřáteli ve hře nejsou. Pokud se na vás plyšák řítí a vy se včas schováte za masku, očními průzory se na něj koukáte stejně, jako se koukáte větracími otvory skříňky na slídícího nepřítele v Outlast.
Plyšová atmosféra dostala na kožich
Zatímco v Outlast jste při čekání ve skříňce byli zralí na velké prádlo, tady vyčkávání vůbec nefunguje. Protivníci jsou statičtí a brzy zmizí. Nepřipraví člověku žádné velké překvapení či pořádný úlek od srdce, potažmo moment, který by vás mohl skutečně vykolejit.
Pocit tísně tam někde na hrudi zažijete jenom v situaci, kdy se vám při pozorování plyšáka ukáže znamení, že v jedné z místností musíte natáhnout hrací skříňku. Brzy totiž odtušíte, že se bez zvuků hrací skříňky můžete připravit na mnohem větší problémy než jsou v dáli postávající plyšáci. Zariskujete a rychlé se přepnete na pohled z kamery a natažení hračky, abyste se vyhnuli nepříjemnějším útokům, nebo se budete zbaběle krčit a čekat, až útočníci odejdou?
Atmosféra nijak zvlášť nezískala ani rozhodnutím tvůrce dát hráčům do ruky jedno jediné zařízení, které je závislé na přísunu elektrické energie. Tím zařízením je baterka, kterou si můžete svítit ve větracích šachtách po stranách kamrlíku, do chodby před vámi, ale i do dalších potemnělých místností pizzerie, které sledujete bezpečnostními kamerami. Problém je, že energie na svícení baterkou je více než dost, a když na to přijde, často ji ani nepotřebujete. Rozhodování o managementu energie při tom bylo jedním z hlavních lákadel jedničky.
zdroj: Vlastní
Aspoň to zvučí
Opět velmi dobré jsou různé zvuky, které se během hry linou z chodeb i místností a navozují atmosféru lépe než grafická prezentace. A tentokrát dokonce lépe, než herní mechanismy, což je na jednu stranu dobře, na druhou to ale ukazuje, jak moc (málo) si Cawthon dal s konceptem dvojky práce.
Pokud máte sklony se příšerně vylekat prakticky z čehokoli a nehráli jste jedničku, tak vás nepředvídatelné chování hraček spolehlivě dostane. Jestli zkušenosti s jedničkou máte, nebude mít úlek ani zdaleka takovou intenzitu, jako v prvním díle. Může to být změnami herního systému, nebo jen prostým faktem, že jste si lekací momenty prostě zvykli.
Pouze náznaky příběhu (skrze kryptické telefonáty a čtveřici miniher, co nahrazují game over), primitivní hratelnost a frustrující obtížnost, kvůli které jen velmi těžko úspěšně absolvujete všech pět pracovních dní (a bonus navíc), nakonec vede k tomu, že je úplně jedno, kterou hru zrovna hrajete, od jaké noci ji rozehrajete a zdali po jejím dohrání sáhnete po pokračování, nebo se znovu pustíte do prvního dílu.
Rozdíly mezi Five Nights at Freddy's a Five Nights at Freddy's 2 jsou marginální, minimálně v tom hlavním, tedy v atmosféře. S připravovanou trojkou si snad Scott Cawthon dá mnohem víc záležet.
