Označit Immortal Planet za akční RPG je poněkud zavádějící. V prvé řadě je to hlavně čistá akce, v níž občas velmi zlehka narazíte na příchuť RPG. Při nastavování hratelnosti si tvůrci brali jasnou inspiraci z Dark Souls. Pokud tedy máte nějakou zkušenost se soulsovskou formulí, budou vám zdejší herní mechaniky okamžitě jasné. Kryostázové ohniště uprostřed, jehož použití respawnuje všechny zabité protivníky, duše padající z nepřátel i z vás, když zahynete, údery a bloky unavují postavu… Zkrátka, všechno je na svém místě.
Ztraceno v překladu
Vytvářet hru podle mustru Dark Souls je dost ošemetná věc. Je to zhruba jako vařit Pad thai. Recept vypadá na papíře docela jednoduše, a když se to povede, oblizujete se až za ušima. Ale stačí, aby vám s něčím malinko ujela ruka, a můžete celý hrnec vyhodit z okna. Tvůrci Immortal Planet se nerozpakovali, popadli rybí omáčku, a otočili ji dnem vzhůru. (Pro nezasvěcené - s rybí omáčkou to stačí vážně nepatrně přehnat, a vznikne prvotřídní hnus.)
Drtivou většinu času strávíte bojem, který v základu rozhodně není navržený špatně. Jeho alfou i omegou je výdrž postavy a práce s ní. Krytí nepřátelských výpadů, úskoky i vlastní útoky ukrajují znatelné kusy z ukazatele staminy. Při soubojích je potřeba obrovská trpělivost, protože hra jakýkoliv pokus o spěch trestá naprosto nemilosrdně. Postava bez staminy je zpravidla v další půl vteřině postavou bez hlavy. Stejně na tom jsou ale i nepřátelé. Každý má svůj ukazatel, a když protivníky (včetně bossů) vyčerpáte, můžete je omráčit. Pokud to ale načasujete špatně, provedete to, když nepřítel ještě není dost unavený, omráčíte se o něj naopak vy, což se většinou rovná žalostnému skonu.
Jakmile dostanete tempo a rytmus zdejších bitek trochu do krve, naučíte se předvídat útoky, stanou se bojové tance docela dobrou zábavou. Problém však neleží v jádru hratelnosti, ale v její jednotvárnosti. Hra je relativně krátká (zhruba osm hodin), ale i přesto se velmi brzy začne opakovat. Prostředí je neustále stejné. Jen mění barvy, zbraní je hrstka a se všemi se bojuje naprosto identicky. Brnění neexistují. Tvůrci navíc nepokrytě recyklují bosse - většinu z nich budete muset zabít dvakrát. Bossů je zde celkem asi tak pět a půl, mohl být aspoň každý jiný.
zdroj: Archiv
Óda na frustraci
Snaha před hráče postavit pořádnou výzvu se cení, což o to. Ale to bychom se zase mohli vrátit ke kulinářským příměrům, protože trefit obtížnost tak, aby byla tuhá, ale férová a ne otravná, je dost zapeklitý úkol. Immortal Planet se to povedlo jen částečně. Při běžných soubojích je všechno v pořádku. Řadoví nepřátelé jsou vás sice schopní popravit na dvě, tři rány, ale stačí trocha metodiky, a vítězství je vaše. Za selhání si můžete sami, vlastním spěchem, špatným odhadem, načasováním či moc zuřivým útokem, který postavu vyčerpal. Tudíž není co kritizovat.
S bossy je to ale daleko horší, protože jsou prostě špatně navržení. Všichni mají zbytečně moc životů, takže do nich musíte sekat, jak kdybyste káceli baobab. Souboje jsou si navíc dost podobné - většinou se jedná o soutěž v tom, který boss na zemi udělá co nejvíc bordelu, který vás na dotknutí zabije. Žádné nápadité mechaniky či zajímavé fáze boje, jen nekonečný maraton uskakování z kroužků na zemi. Zásahové zóny některých útoků navíc nejsou vždy úplně stoprocentní. Když po deseti minutách zdlouhavého a nudného udolávání bosse umřete na ránu, která vás prostě netrefila, je to na prokopnutí monitoru.
Už to samo o sobě by si zasloužilo nelibě pozdvižené obočí, ale frustraci ještě zhoršují další designová rozhodnutí. V první řadě je řeč o otravném faktu, že jakmile je poblíž nepřítel, zavřou se všechny dveře, dokud ho nezabijete. To znamená, že si k bossovi nemůžete po smrti prostě doběhnout, musíte do úmoru opakovat i všechny dílčí bitky v cestě. A že jich občas je požehnaně.
Ještě horší je, že schránky, které skrývají krev nesmrtelných (zdejší Estus lahve), vám občas zcela náhodně vyspawnují napřaženého nepřítele přímo na hlavu. Když ho nečekáte, rovnou vás přesekne vejpůl, a pokud ne, podobný souboj většinou stojí víc zdraví, než kolik doplní získaná krev. Nedaří se mi přijít na smysl této mechaniky, krom snahy hráče prvoplánově zdržet a znechutit. Pokud to opravdu měl být účel, funguje to přepychově. Stejně tak nerozumím nemožnosti hru zapauzovat - i po otevření menu běží dál na pozadí, což jsem zjistil, když mi uprostřed bossfightu zazvonil telefon. Čemu by proboha uškodila pauza?
Výsledek zmíněných designových přešlapů není překvapivý. Souboje s bossy nejsou příliš zábavné, a hlavně chybí zadostiučinění z výhry, což je asi největší problém celé hry. Série Souls dokáže občas přivést hráče na pokraj mentálního zhroucení, ale zase ho pak odmění naprostou euforií. Když totiž někoho seřežete, musíte mu to pak zase řádně osladit. To věděl už Napoleon, ale tvůrci Immortal Planet zřejmě nesouhlasí. Jejich hra je samý bič, a cukru nabízí zatraceně málo - kořist zde žádná neexistuje, jediná odměna je pár duší, možnost pokračovat dál a pochybný pocit z překonání uměle obtížného a odflákle nadesignovaného bosse.
zdroj: Archiv
Jen pro opravdu skalní fanoušky
Hra je protkána poměrně zajímavou náladou a atmosférou s příjemným tónem kyberpunku. Premisa šílených nesmrtelných, kterým byl odepřen spánek, zní jaksepatří mrazivě a poutavě. Styl vyprávění je opět inspirován vzorem - nikdo vám nic nevysvětlí a víc o zdejším světě se dozvíte z popisků věcí či občasným krátkým rozhovorem se spřátelenou bytostí. Jen je škoda unylých prostředí a nepříliš líbivé výtvarné stránky (ačkoliv to je samozřejmě záležitost osobní preference), což jsou věci, které poněkud zmenšují chuť vyzvídat o nesmrtelné planetě víc.
Immortal Planet má v základu jednoduchý, ale kvalitní a promyšlený bojový systém. To však samo o sobě nestačí, protože dobrý úvodní dojem za chvíli pokazí řada designových chyb a postupný stereotyp. Chvílemi to je zábava, hlavně při bojích s běžnými nepřáteli, ale nejedná se o nic, co by někoho zvedlo z křesla. Průměrný titul, jehož různé mutace už jsme tu měli stokrát, a zrovna tahle ničím obzvlášť nevyčnívá. Působí spíše unaveně, jako by existovala jen z povinnosti. Pokud si chcete zahrát "něco jako Dark Souls", máte řadu lepších voleb. Třeba Salt and Sanctuary.
