Škola hrou

Je to sice klišé, ale škola (video)hrou stále platí za jedno z nejlepších vyjádření toho, o co jde lidem kolem edukativního využití videoher. Tentýž hřebíček uhodila na hlavičku série rychlopřednášek jménem Digitální hry a vzdělávání [à la pecha kucha], která proběhla 15. listopadu právě v brněnské Wannieck Gallery. Na úvod popisu je třeba přijít s upozorněním– jelikož jsem na události rovněž několik minut trousil moudra, můj report bude dozajista zahalen subjektivním náhledem…

Pomineme-li několik vlastně sympatických dětských potíží spojených s tím, že přednášky neproběhly žádnou generálkou, událost zaujala nemalý počet účastníků a působila navýsost profesionálně. Přednášky jako takové pak probíhaly formou pecha kucha, která spoléhá na 20 slajdů prezentace odmluvených při dvaceti (v této verzi pětadvaceti) sekundách na jeden obrázek. Díky tomu se do zhruba dvou hodin povedlo vtěsnat celkem osm přednášek.

„Formát pecha kucha je neformální, svižný a přístupnější než klasická odborná konference, kde člověka často bolí zadek a nemůže se ke konci soustředit, i když by chtěl. Pro účely dotyčného večera super volba. Záměrem PK nebylo předání kvanta informací, ale spíš poznání témat a lidí, jež stojí za nimi,“ popsal změnu vstříc rychlopřednášení David Šmehlík, organizátor události za MU Game Studies.

zdroj: tisková zpráva

Možnosti pro každého

Krom úvodního slova o aktivitách MUGS, které si rovněž můžete přečíst na webu sdružení a patří do něj i série přednášek a workshopů Game Making University, začal s prezentováním Martin Vytrhlík s tématem „Jak hrou oživit výstavu či muzeum a přitom ještě vzdělat školáky“. Jeho projekt tak ukázal možnosti zpestřit historickou expozici pomocí iOS hry „Žatecký stroj času“.

Působilo to jako cosi mezi hrou a interaktivní prezentací, která ukázala projekt, jenž co do regionálního působení může s minimálním rozpočtem provést prakticky každá maloměstská instituce. Zaujala na něm i kombinace s reálným prostředím, kdy se studenti například musejí prohrabovat přes nějakou hru.

Dalším na řadě byla moje maličkost s přehledem strastí a pozitiv tzv. serious games, čili množiny her, které si kladou za cíl primárně učit. K čemuž není moc co dodat, protože jsem v zásadě převyprávěl několik svých předešlých článků. Výrazně větší zářez do oblasti aplikace naproti tomu ukázala Hanka Lísalová, někdejší příležitostná betatesterka.

Dnes pracuje na efektivní gamifikaci výukových nástrojů, které mají pracovně vytíženým zdravotním sestrám dodat potřebné znalosti ohledně sofistikované zdravotnické techniky. Jak? Sérií interaktivních prezentací říznutých flashovými hrami. Nejde přitom o nějaké amatérské dílko, nýbrž projekt společnosti FTM Communications, který již došel pilotního testování.

Čtvrtý blok od Jana Miškova představil téma týmových her v e-learningu, tj. de facto efektivitu multiplayeru u edukativních her. Pátý blok pocházel od game designéra Martin Procházky ze studia Hammerware, který byl jedním z náhradních přednášejících poté, co vypadli jiní hosté.

Procházka je autorem titulu „Dobří hospodáři“ a jeho tezí je „gamification is bullshit“ – čili, že ne z každého exkrementu lze uplést zábavný bič. Krom úskalí designu nadhodil i lehce depresivní vizi toho, že her jako vzdělávacího prvku možná lépe užijí spíše jiné státy než ty evropské.

„Evropa je muzeum,“ zaznělo z jeho úst, efekt vzdělání hrami se proto prý pozitivně projeví spíše na „rozvojových“ kontinentech jako je Asie nebo Afrika. Jako klíčové v nich Procházka vidí tablety, které jsou dnes podobné někdejším osmibitovým hrám - jedná se o snadno přístupnou otevřenou platformu, která uživatele spíše fascinuje, než aby jim nabídla přehršle obsahu.

zdroj: tisková zpráva

Do králičí nory edukace

Dalším záskokanem byl Karel Picka z pedagogické fakulty se svou aplikací deskových her a jejich aplikací na vzdělaní, jenž má přímé zkušenosti s použitím her při výuce. Nadhodil tak krom svých zjištění i výstupy ze summitu o vzdělávacích hrách z roku 2006, který herní edukaci zvedl palec především skrze personifikaci hry s jejím tématem nebo možností postup nenáročně opakovat do nekonečna.

Dle Picka je třeba spojit hratelnost s edukativním prvkem, tj. nikoliv hrát Call of Duty a mezi přestřelkami řešit matematické rovnice. Jedním z možných využití může být například výuka dějepisu skrze konstruování Říma v Minecraftu. Možných aplikací je však více, třebas užití Ghettout pro výuku občanské nauky, Botaniculy a Mirror’s Edge při výtvarné výchově nebo vytváření místností v Portalu ve fyzice – což jsou přesně ty aplikace, na nichž pracuje i Mojang nebo Valve.

Není však třeba sahat jen po těchto hrách – Picek zmínil i využití titulů jako Neverwinter Nights, kdy studenti museli zjednodušeně vytvářet levely včetně snadného programování. „Pokud se učitelé nenaučí pracovat s hrami a nenaučí se je využívat při tom vzdělávání, tak se to tam nikdy nedostane. Je proto třeba dělat i workshopy pro samotné učitele.“ Něco podobného ostatně nezaznělo poprvé.

Poslední prezentaci si přepravil novinář z Hospodářských novin Jan Boček, který se specializuje na analýzu dat. Jeho zcela upřímná, mírně ovíněná přednáška se zaměřila na možnosti využití her v novinařině, čili jako ilustraci nějaké skutečné události z reality.

Zmínil tak pojem newsgame, do něhož patří tituly September 12, Kuma/War, Peacemaker, World War Oil a především dokumentární hru the cat and the coup (kterou si rozklikněte). Sám navíc v žertu zmínil vlastní ideu na titul David Rath: The Great Escape, ale i potenciální prezentaci státního rozpočtu herní formou - v podobě tycoon titulu.

zdroj: tisková zpráva

A komu tím prospějete?

Původně se na celé akci mělo objevit 11 přednášek, došlo však i ke změně témat. „Počet spíkrů jsme měli záměrně naddimenzovaný, protože s jedním dvěma odřeknutími z různých důvodů pár dnů před akcí jsme dle zkušeností počítali. Omluvila se třeba většina Pražáků, (například) pan Šisler byl po návratu z New Yorku, kde prezentoval Československo 38–89, pan Jirkovský psal přímo na FB událost (v souvislosti s únavou z probíhající kickstarterové kampaně hry Dex). (...) V rychlosti se ale podařilo nalézt další spíkry, Martina Procházku z Hammerware a Karla Picku z pedagogické fakulty, od kterého jsme se dověděli, že stejně jak existuje pro předmět učebnice, tak stejně může pro předmět existovat hra. Ze změn na poslední chvíli ale průšvih nebyl, typická pecha kucha night má 10 spíkrů po 6,20 min, u nás to vyšlo na 8 x 8.40 díky upravenému časování oproti tradiční PK, které jsme zmiňovali už v pozvánce. Alespoň nám zbylo plno dalších zajímavých témat pro příště!“

Jako u řady podobných událostí se může leckdo s hospodskou rétorikou optat, k čemu je herdek celá ta snaha vlastně dobrá. Nebylo by lepší raději sepsat koncept pro pár pohlavárů z ministerstva?

„Většinou má smysl jít na to spíš 'zdola', a sice spojit se s tzv. dopřednými školami - školami, které by takovému nápadu mohly být otevřené a zkusit něco postupně implementovat. Každopádně, integrace digitálních her v českém školství není sci-fi, viz Evropa 2045 nebo třeba Seznamové Abaku,“ vyjádřil se k záměru večera David Šmehlík.

„V dlouhodobém horizontu bychom měli radost, kdyby si některý z příchozích game designerů řekl 'Aha, jasně, tak já můžu vlastně dělat i edukativní hry nebo aspoň víc myslet na zapojení edukativních principů a může to být k něčemu dobrý!' a některý ze studentů pajdáku nebo fildy 'Aha, jasně, tak já můžu vlastně při učení využít i nějakou hru a děcka to bude ještě k tomu bavit!'“

Potvrdily to i názory náhodně oslovených diváků, kteří na událost zamířili bez předešlé znalosti tématiky (či známosti s jedním ze spíkrů). „Rozhodně jsem zjistila, že ve vzdělávání je třeba se zaměřovat na propojení volného času s výukou. Pokud děti dneska hodně hrají, bylo by efektivní, kdyby se her užilo při výuce,“ sdělila mi jedna z divaček, spolu s jejím kolegou z mediálních studií. „Je třeba pracovat s těmi učiteli, protože staří lidé už se v nových technologiích tolik neorientují.“

zdroj: tisková zpráva