Hra, která jako razítko stvrzuje certifikát o tom, že Souls série se stala ustálenou značkou a definicí svébytného žánru (pod což přidává další štempl třeba Lords of the Fallen). Oproti svým předchůdcům nabízí snazší proniknutí do pravidel a ve velmi výjimečných situacích ukáže vlídnější tvář, což bývalo zvykem. Není ale lehčí, naopak občas umí přitopit pod kotlem víc než její předchůdci.
Skalní fandové u Dark Souls II postrádali bizarnější bossy ve stylu ničím nespoutané japonské fantazie a všichni jsme se shodli, že občas uměla být hra pěkně ošklivá - nemyslíme tím náročnost. A přesto to byla úžasná a náročná cesta na desítky a desítky hodin, po jejímž dokončení přišel onen velmi příjemný pocit, že jste dokázali něco výrazného.
Nestává se často, aby byla příběhová hra delší než drtivá většina akčnějších konkurentů, kteří často těží z náročnosti a opakování některých pasáží dokola a dokola (ano, díváme se směrem k Dark Souls). Jenže BioWare se tak trochu utrhli ze řetězu a přinesli epiku v takovém rozmachu, jaký jsme v herním světě hodně dlouho neviděli. Rozsáhlý a živoucí svět se naštěstí nevydal směrem totální otevřenosti typu Skyrim, která BioWare stylu nesedí. Tvůrci naopak vsadili na obrovité instance, které opustily styl členitých koridorů, a jsou výrazným skokem vpřed.
Dílo ovšem v případě Dragon Age: Inquisition korunuje příběh, který je členitý, nečernobílý a velmi tvárný skrze vaše nesčetná rozhodnutí. Rozvíjí sympatický příběhový styl druhého dílu, kdy postavy nejsou skupinkou lidí, kteří se vám snaží zalíbit, ale osobnostmi s vlastní agendou a názory. Příběhová RPG vždy ve srovnání s literaturou kulhají kvůli nutné zkratkovitosti a omezenému stylu líčení, ale po dokončení Dragon Age: Inquisition máte pocit, že jste dočetli strhující román, u nějž jste až do poslední chvíle nevěděli, jak dopadne.
Po dokončení vynikajícího dungeonu z dílny studia Almost Human nemáte pocit, jakoby jste dočetli knihu a prokousali se na konec příběhu. Místo toho se dostaví unavené uspokojení, jaké cítí potlučený zápasník po konci pátého, vítězného kola. Zcela jasně si představujete svou zocelenou a šrámy posetou družinku, jak triumfuje navzdory osudu, a celý příběh si dokreslujete díky vlastní fantazii, než pomocí filmečků.
Legend of Grimrock II je návrat ke kořenům, které jsou staré jako Metuzalém. Že jde o moderní hru připomíná snad jenom grafika. Krokovací procházení nekompromisně těžkými kobkami tentokrát doplňují i venkovní oblasti, což jen zvyšuje míru komplexity hádanek i souboje. Zkrátka jde o pecku z dávných časů, který ale funguje i dnes, byť nostalgikům asi řekne ještě o chloupek víc.
Zjevení z čistého nebe. Od Larianů jsme čekali dobrou hru, ale s Divinity: Original Sin překonali naše očekávání. Izometrická tahovka s příjemně prokresleným světem a vynikajícím vývojem postavy na jedné straně ctí pravidla fantasy žánru včetně mnoha klišé, na druhou stranu si je právě toho vědoma a velmi často umně tato klišé obrací nebo modernizuje tak, že se nedostavuje hrozící pocit rozpačité trapnosti jako u mnoha jiných fantasy příběhů.
Třešničkou, vlastně dvěma, jsou pak dobře napsané dialogy a především náročné souboje, které vám solidně zavaří mozkovnu a nutí vás o každém dalším tahu pořádně přemýšlet. Když k tomu přidáte nápaditě zakomponovaný multiplayer, dostáváte do rukou poctivou hru, která nabízí skvělou zábavu na hodně dlouhou dobu.
South Park: The Stick of Truth
A nakonec tu máme narušení letošní nadvlády fantasy v RPG. I když... South Park vlastně fantasy je, jenom takové to herní, LARPové, přiznané. Což je základní kámen jeho úspěchu. Klasické southparkovské vtípky, které neviděly slovíčko korektnost ani z rychlíku (kde jinde najdete mezi povoláními žida?) tu doplňuje povedená hratelnost.
Modifikace celkem klasického, RPG systému a tahových soubojů do kontextu South Parku je ovšem největším trumfem South Park: The Stick of Truth. Vtípek stíhá vtípek, absurdita se šroubuje k výšinám, kde poletují nacistické krávy, a na konec dojde jen ten, kdo neváhá použít ve správnou chvíli exkrement a čimpokomončák pro něj není cizí slovo. Výsledek je typicky skvělý ve své podivnosti a po většinu doby ujetě zábavný.
A nejlepším RPG roku 2014 se podle redakce Games.cz stává...
zdroj:
tisková zpráva
Dragon Age: Inquisition
Korunu vládce pro rok 2014 si nakonec na hlavu nasadila ryzí epika v podání Dragon Age: Inquisition. Tak docela jsme BioWare nevěřili řeči o rozsáhlosti, ale když jsme po deseti hodinách naznali, že vlastně teprve hrajeme takový trošku delší úvod, uvědomili jsme si, že tohle asi bude opravdu dlouhé tažení. A také že ano.
Stejně jako postupně rozkvétala hra kolem nás, bujely obrazně kvítky i na osobnostech vašich společníků a dalších vedlejších postav. Stejně tak se ale pod vašima rukama formuje i Inkvizitor, ne jen z hlediska číselných statistik, ale také názorově. S každou další volbou a obtížným rozhodnutím je prokreslenější, unikátnější, bližší vaší ideální představě. Skrz ohromné množství psaného textu a dialogů pak ožívá v dříve nevídané míře i zdejší svět. Více než kde jinde pak platí, že cesta je cíl a tohle megalomanské tažení vám vytesá paměti tucty rozmáchlých i drobných, až intimních momentů, které jste zažili během vzestupu Inkvizice.
V rámci naší série Best of 2014 článků, ve které shrnujeme to nejlepší za rok 2014, doposud vyšly následující kousky:
